Dvacáté páté kotě

Ozve se jeden výstřel, čtyři výkřiky, zvuk těl padajících k zemi. Je ticho. Po chvíli se začne opona roztahovat, na jevišti leží všechny čtyři postavy, nehýbou se, židle jsou pryč, krabice taky.

---

PETR: Čekal bych, že právě teď budeme mrtví… Zdá se mi to, nebo nejsme?

MILAN (stále leží, monotónně odříkává): Co je to teď, když ještě není a už taky ne? Než to dořeknu, je pryč! Teď! Teď! Teď! No vidíte ho, frnklo pryč, ani chvíli nepobylo. Jako letadlo. Nebo moucha. Motýl, včela, růže hozená do kostela!

KULISÁK: Jsme v kruhu?

STUDENTKA: Neřekla bych, vždyť z něj právě vystupujeme. (Posadí se, zvědavě se rozhlíží.) Ale všechno jako by se teprve mělo stát.

PETR (nechápavě): Takže ještě nejsme mrtví?

STUDENTKA: Ještě, nebo už? Když čas plyne od konce k počátku, i směr nakonec ztrácí smysl, nemyslíš?

Postupně si všichni stoupají, prochází se po jevišti.

MILAN: Znamená to tedy, že teprve budeme žít?

PETR: Život mrtvoly?

STUDENTKA: Nic skutečnějšího nemáme.

Chvíli je ticho, všichni přemýšlí.

MILAN: A co Nejvyšší? Pořád vládne?

STUDENTKA: Můžeš vládnout, sám zamotán ve vlastní síti, když ukousl sis sousto větší, než sníš? A smíš?

PETR (nadšeně): Takže jsme volní?

STUDENTKA (rezignovaně): Volní? Možná… Jenže k čemu je volnost bez vůle, právo bez objektu, představa bez představovatele? Tak dlouho toužíš po svobodě, bojuješ z plných sil, odevzdáš všechno, až ji najednou máš a nevíš, co si počít. (Přechází dopředu, pak zůstane stát na kraji jeviště.) Vždyť kam půjdeme, když ne k potlesku, kde skončíme, když ne v rozkladu, co poneseme, když každá myšlenka skončí rozstřílená po světě? Kým jsme, kým? Život se točí, ani kruh, ani přímka, krabice dávno pryč, neboť naše zoufalství už symboly nepotřebuje. Tak k čemu tu jsme, když neumíme poslouchat a naplnit záměr, neumíme neposlechnout a odejít… (Otočí se.) Petře, já už vážně vůbec nevím…

PETR přijde za ní, obejmou se.

KULISÁK: Tak že bychom šli?

Všichni se na něj obrátí.

MILAN: Šli? Kam?

KULISÁK: Domů.

STUDENTKA: A to vám nevadí, nechat to tady rozdělané?! Odejít uprostřed existenciální krize, když se hra hroutí, postavy zoufale hledají smysl a divák přemýšlí nad závěrečným poselstvím? Odejít před koncem, tak si to domyslete, je to přece váš život?

KULISÁK: Jo, nevadí. Nebo teda… ne, nevadí… prostě je mi to fakt jedno. Jejich život, jejich džob. A já jdu na pivo. Někdo se mnou?

KULISÁK seskočí z jeviště, prochází mezi diváky směrem k východu. MILAN přemýšlí, jestli jít, PETR by taky rád šel.

MILAN (zavolá za ním): A co kočka?

KULISÁK: Koupím ti psa!

MILAN ho nadšeně následuje, odchází do předsálí.

STUDENTKA (zakřičí na ně): Nebo fenku, do háje! (Naštvaně se otočí na Petra.) Ty taky odejdeš, nebo co?

PETR: No na jedno bychom mohli zajít… ne? Možná? Jenom na chvilku? (Chytí ji za ruku, seskočí z jeviště, táhne ji pryč. Světla je následují, ta na jevišti zhasnou.) No tak, pojď, bude to zábava.

STUDENTKA: Ale já se musím učit!

PETR: Zítra, budeš se učit zítra.

STUDENTKA: Čas je pouze metaforickým zosobněním relativního ducha osvobozeného z pout judikatury veškerenstva!

PETR: Prosím tě, pojď už!

Odtáhne ji pryč, zaklapnou se za nimi dveře, chvíli se nic neděje. Pak se rozsvítí světlo na jevišti, přichází KULISÁK, nese krabici. Beze slova ji postaví doprostřed a odejde. Po chvíli se ozve se slabé mňoukání a opona se zatahuje.

KONEC