A co děti, mají si kde hrát?

Geralt seděl v závětří tvořeném čluny vytaženými na břeh. Marigold, zachumlaný v tulení kožich, dloubal klackem do různých věcí. Já, zachumlaný v podobný kožich (ach, to blaho, chci víc!), jsem seděl vedle Zaklínače.
„Budeme tu čekat, až zase přijdou?“
Geralt pokrčil rameny.
Děti, co za odlivu procházely břehy a sbíraly vše, co našly, měly ve zvyku po nás občas něco hodit. Včera chobotnici. Přistála Geraltovi na hrudi a kousla ho.
„Žralokem po nás nehodí.“
Bílý vlk mi očividně četl myšlenky.
Pokrčil jsem tedy rameny také a čekal.
Byly to řasy, chuchvalce ostrolistných rostlin. A schytal to Marigold. Přímo na hlavu.