Zlomený stěžeň. Potrhané plachty.
V teď již klidných vlnách oceánu se houpou ulámaná prkna. A těla.
Malý smutný kormorán letí nad troskami, ale nenachází jej - ani mezi utonulými námořníky, ani v prchavé chvilce naděje mezi vyčerpanými muži v jediném záchranném člunu, který přežil řádění živlů.
Náhle se vrak převáží a dosud ponořený kapitánský můstek se dostane nad hladinu. Do zábradlí je zaklesnuto tělo z posledních sil třímající lodní záznamy. Na krku má medailon s pramínkem vlasů. Plavých. Cizích...
Skřekem kormorána se Anna vzbudí a v slzách po tisící poklekne k modlitbě za život muže, který už stejně nikdy nebude její.
Navzdory adaptaci z roku 1972 si nemyslím, že by Anna Elliotová mohla být blondýna.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Jauvajsky, já se bála, že...
Zuzka
Jauvajsky, já se bála, že...
Myslelas, že bych dokázala
Ebženka
no, bylo mi to divný. To bys
Zuzka
no, bylo mi to divný. To bys přece neudělala!