12. Člun

Člun se kolébal na vlnách a pasažéři namačkaní mezi bednami nákladu o sebe každou chvilku naráželi rameny. Nerissa se tiskla k hromadě zavazadel, jak to jen šlo, i když to znamenalo, že se při každé větší vlně, o které nebyla nouze, udeřila do spánku o držadlo jednoho z kufrů. Z druhé strany se k ní zase tlačila Jimena, která se odtahovala od Benoita Auclaira, co to šlo. Jejich magii, šťouchání a pocit něčeho za krkem, doplňovaly návaly horka, pocházející od pana Tancreda, člena topologické skupiny. Stejné pocity v ní kdysi vyvolával jeden její spolužák inkubus, a i když se vysoký hubený muž s vysedlými lícními kostmi a stříbrem prokvetlými skráněmi dotyčnému hezounkovi z plakátu v ničem nepodobal, nepochybovala, že pochází ze stejné rasy. Ruměnec jakékoliv ženy, kterou během dosavadní cesty viděla v Tancredově přítomnosti, její závěry jenom podporoval.
„Nerisso, mohl bych si půjčit dalekohled?“ požádal ji Tancred zničehonic, jako by poznal, že o něm přemýšlí.
„Sa-samozřejmě,“ zakoktala se. Když si přetahovala řemínek dalekohledu přes hlavu, zachytil se jí ve vlasech. Trvalo jí několik nekonečných vteřin, než ho vymotala, a když ho podávala profesorovi, cítila, jak jí červenají tváře.
Usmál se na ni a ji znovu zalilo horko, které nemělo nic společného se sluncem v nadhlavníku.
Jestli tohle není inkubus, tak já jsem trojhlavý drak, pomyslela si a předsevzala si, že bude muset vymyslet nějaký způsob, jak jeho nadpřirozenému šarmu odolávat. Doteď se nemusela pohybovat v jeho blízkosti, ale to se mělo brzy změnit.
„Támhle krouží wyvern, jestli se nepletu,“ upozornil Tancred.
Nerissa mu málem vytrhla dalekohled z ruky a během chvilky už sledovala zvíře pátrající po kořisti. Oproti wyvernům, které znala ze zoo, měl wyvern stěhovavý křídla delší a užší, a místo mohutných žvýkacích svalů a hrozivě působících zubů se pyšnil štíhlými protáhlými čelistmi, připomínajícími spíš harpunu. Náhle, téměř v polovině pohybu, přitáhl křídla k tělu a střemhlav se vrhnul do vln, jen aby se vzápětí vynořil s mrskající se rybou v zobáku. Nerissa z něj nespouštěla oči, snažila se zapamatovat si, kterým směrem odlétá. V tu chvíli do jejího zorného pole vlétlo jiné zvíře, větší, s rozpětím určitě více než dva metry, a typickými zkroucenými rohy.
„Mokele,“ vydechla Nerissa a sevřela dalekohled, až jí prsty skoro zabolely.
Wyvern mokele, druh, který většina vědců znala jen z knih, jim zakroužil nad hlavami a přistál na skalním výběžku. Při pohledu na jeho siluetu proti obloze Nerissa pocítila zvláštní chvění, které výjimečně nezvěstovalo přítomnost magie.