9. Elektrokoloběžky aneb Až budu vetchá stařenka

Minule jsem tady nakousla otázku elektrokoloběžek.
Existence těchto strojů je v současnosti známá všem obyvatelům velkých a větších měst (napsala bych, že dokonce i Brna, ale pak bych před Brňáky musela rychle utíkat a někteří z nich koloběžkují rychle!). Jsou to, v současnosti, ponejvíce různé sdílené elektrokoloběžkové služby.
Takhle, co se týče sdílených služeb, pamatuju nástup růžových kol Prahou. Bylo to šikovné, bylo to milé, člověk se provětral a bylo toho akorát.
To je problém stávajících sdílených přibližovadel: Není toho akorát! Je toho příliš!
Idea není špatná. Použijeme sdílené přibližovadlo elektrokoloběžkového typu k snadnému nablížení z bodu A do bodu B, kdež ho zanecháme, neboť není naše a už to není naše starost. To zní docela dobře!
Průměrná vzdálenost tímto způsobem uražená se počítá kolem dvou kilometrů.
Sdílené elektrokoloběžky začaly v Kalifornii.
Já nevím, jestli jste někdy byli v San Franciscu; já ano. A to je město na elektrokoloběžky výborné. Má sice mnoho kopců, ale leží u moře, takže kolem dokola u toho moře je placaté. Také podél moře obsahuje promenádu, která je dlouhá. Pro elektrokoloběžky ráj, řeklo by se... pokud by se jich touto promenádou promenovalo pár kusů až nízké desítky.
To ovšem nebyl ten případ a nyní jsou elektrokoloběžky v San Franciscu zakázané.
V Praze je to jinak; Praha nemá moře. Za to má Vltavu a kolem ní kopce. Také má hustou síť městské hromadné dopravy, která jezdí často a někdy i podle jízdního řádu. Nápad vzít si elektrokoloběžku a přiblížit se od domu k metru, od autobusu k tramvaji či podobně zní docela dobře, pokud si nezačnete dělat průzkum. Čtením zkušeností ostatních, samozřejmě!
Prvním problémem je to, že elektrokoloběžka je drahá sranda. Stáhnete si aplikaci, najdete nejbližší koloběžku a zamluvíte si ji. A už platíte. Za odemčení a za každou minutu jízdy. Deset minut vás vyjde na 45 korun... vypadám snad, že si ty peníze tisknu?
Druhým problémem je, že Praha není San Francisco, Berlín ani Amsterdam. Jak už jsem řekla, Praha má kopce.
Poznatek testera: elektrokoloběžka do kopce příliš nejede.
Třetím problémem je, že na chodník nesmím (jsemť kolo) a už jste jeli koloběžkou po kočičích hlavách? Já jo, povím vám o tom někdy příště, a byl to záhul i na dvacítce, natož na malinké mrně.
Výsledkem všech těchto problémů je, že Pražák obecný elektrokoloběžkou pohrdne a v normálních dobách na nich vidíme toliko turisty, kteří na nich jezdí po chodníku (což se nesmí) a ve dvou lidech na stroj (což se taky nesmí).
Nicméně si můžeme různé typy elektrokoloběžky koupit, a musím říct, že ne všechny jsou úplně blbé!
Elektrokoloběžky mrně malé, ale naše: mají své výhody. Vyplatí se převážně jsou-li malé, skládací a nepříliš těžké a já se často musím pohybovat krátkými víceméně rovnými úseky mezi MHD, případně MHD a prací. Nicméně je záhodno se zamyslet, jestli si radši nekoupím mikrokoloběžku bez motoru.
Elektrokoloběžky střední velikosti: mají také své výhody.Už mají pneumatiky (malé), jsou lépe vidět a jsou pohodlnější. Do MHD vám je sice nevezmou, ale dokážete na nich ujet třeba i deset kilometrů bez vážnější újmy na pohodlí, tak k čemu MHD.
Elektrokoloběžky velké: Jsou krásné. Stejně jako na kola jde totiž motor přidat i na velkou koloběžku... a pak už jen jedete!

Samozřejmě, že elektrokoloběžky mají svá úskalí.
Kromě zřejmé nutnosti nabíjet baterii, která vám s oblibou určitě dojde právě uprostřed kopce, když za vámi jede náklaďák se, stejně jako normální koloběžky a cyklisti, potýkáte se silničním provozem. Na koloběžce nejste vidět tak dobře jako na kole a i když se neplazíte desetikilometrovou rychlostí, těch povolených 25 km/h taky není žádná výhra.
A to nemluvím o takovém malém podrazu:
Jako elektrokoloběžka, stejně jako elektrokolo totiž můžete být moped! A to nechcete.
Proč nechcete být moped:
-museli byste mít řidičský průkaz
-a registrační značku.
Jste-li motocykl či moped (případně skútr) nebo elektrokolo/běžka se v první řadě odvozuje od toho, jestli je pohonná jednotka už součástí základního výrobku případně její instalací dochází k zásahu do konstrukce stroje (moped) nebo zda-li je přidaná (elektrokolo/běžka). V druhé řadě se odvozuje od maximální konstrukční rychlosti, kdy pro nebytí mopedem nesmí být schopna přesáhnouti 25km/h. A v třetí řadě vám nesmí žrát víc než jedno kilo vaty (výkon nesmí přesáhnout 1kW). Pokud je to dodatečně montovaný motor, při motoru z výroby nesmí žrát víc než jen čtvrt kila vaty, ano, nedává to smysl.
To se takhle stalo jednomu pánovi, že přišel o řidičák, tak si na dojíždění pořídil elektrokoloběžku, kontrolovala ho policie a on jel, chudák, vlastně na mopedu! A byl průšvih.
Jestli jste si mysleli, že zákony ohledně koloběžky jsou složité, tak to ještě nic nebylo, že jo.
Ale nebyla bych to já, abych nepřišla na jednu velkou výhodu elektrokoloběžky proti elektrokolu:
Vaše elektrokoloběžka může mít neomezenou konstrukční rychlost i neomezený výkon a stále nebude považována za moped/motocykl... pokud nebude mít sedátko!
Aha, haha, chň.
Protože Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 168/2013 ze své působnosti vysloveně vyjímá vozidla, která nejsou vybavena alespoň jedním místem k sezení.
Ale s policajty se budete hádat sami, ano?
Podotýkám, že většina koloběžek určených k o trochu delší než krátké jízdě sedátkem vybavena z logických důvodů je.

Existence elektrokoloběžek hlavně díky velkému množství sdíleného moru měla za následek prudké rozbujení legislativy, které někdy, případně někde, hrozí omezit i nás, ty normální, těžce pracující koloběžkáře. A to nejen v Čechách, ale, zase, i v zahraničí!
Dobrým nápadem je seznámit se s konkrétními omezeními konkrétní země v konkrétní době.
Musím říct, že mě velice příjemně překvapili Poláci, kteří povolili elektrokoloběžky všude... pod podmínkou, že se budou pohybovat pouze po chodnících... které musí bát aspoň dva metry široké. Takhle jednoduše vystrnadili elektrokoloběžky z historických center (kam tato zařízení nepatří, neb se tam mezi davy nevejdou).
V Německu jsou od června 2019 elektrokoloběžky plně legální! Jedná se o lehká elektrická vozidla a kromě omezení výkonu, rychlosti, hmotnosti a rozměrů musí splňovat taky povinné ručení dokladované identifikační známkou na vozidle. Nicméně do tohoto zákona spadly také segwaye, které nemají šanci povinné vybavení splnit a tudíž nesmějí být na pozemních komunikacích provozovány. Což se může změnit zákonem jiným. Němci na to dokonce mají takový hezký obrázek... který ovšem vůbec nemá velké koloběžky.
Tak asi zase budu kolo.

V Británii, jak jsem říkala, jsou elektrokoloběžky stejně jako koloběžky zakázané, ale konkrétně v Londýně jich jezdí plno (ne sdílená služba, osobní vlastníci), lidé na nich vesele havarují a umírají a místní politici vymýšlejí vyhlášku, která by je nějak zlegalizovala a přitom nepřesytila ulice tím mrňavým morem. Takže se uvidí.

U nás se situace bude měnit často a nepřehledně, jako vždycky.
Takže já zůstanu u své milé koloběžky s nožním pohonem a motor si nainstalovat nechám, až budu vetchá stařenka!