06 - Hostinec na kraji nekonečna

Ethan odváděl fanatika od všech hostů a celou dobu ho pevně držel za rameno. Došel s ním k baru, společně ho obešli a poté jej zavedl do kuchyně, kde už kyborg hodlal protestovat. Ethan mu ale nedal šanci cokoliv říct. Došel ke špajzce, otevřel dveře a fanatika do ní strčil. Poté za ním vstoupil a zavřel za oběma dveře.

„Takže, mladej,“ nadechl se Ethan a sáhl po lahvi whiskey. „Tamhle si sedneš na tu bednu a aniž bys mi skákal do řeči, tak si vyslechneš, co ti hodlám říct,“ dodal a vyndal z krabice náhradní sklenky.

„Nebo?“ odsekl mu fanatik.

„Nebo sem přivedu toho kentaura a nechám vás na hodinku o samotě,“ odpověděl Ethan, nalil si dvojitou dávku, sedl si na jeden ze soudků a pozoroval mladíka, co udělá. „No vidíš, mladej, že to jde,“ dodal, když si fanatik sedl na určené místo.

„Neříkej mi mladej,“ vyprskl naštvaně.

„A jak ti mám říkat? Vypadáš tak na dvacet, při troše dobré vůle na pětadvacet maximálně. Nebo se pletu?“ Mladík slabým pokýváním dal Ethanovi najevo, že jeho věk odhadl. „No a protože mě už táhne na padesát a mohl bych ti dělat otce, tak si zvykej, že ti tak budu říkat.“

„Jmenuji se Nathaniel.“

„Jako by mě to zajímalo,“ odpověděl mu Ethan. „Řekni mi jedinej důvod, proč ti nemám rozbít hubu za to, jak ses choval k Rebecce? Ano, taky má jméno a není to žádná zrůda.“

Než stihl Nathaniel odpovědět, otevřely se dveře a dovnitř vstoupil kyborg. Nedbal na Ethanovo nadávání, vzal si vše, co potřeboval, a zase se vrátil do kuchyně.

„Takže, mladej, ty mně teď laskavě řekneš, co měly znamenat ty kecy o zrůdě a snaž se mě nenasrat, protože nasranýho bys mě fakt nechtěl zažít,“ pokračoval Ethan, jako by je nikdo nevyrušil.

„Proč bych se měl ospravedlňovat před někým, kdo se mě pokusil otrávit?“ vyprskl mladík, vyskočil na nohy a zatvářil se bojovně. Ethan si jen povzdechl.

„Hele, oba jsme začali blbě. Já tě zdrogoval, tys vlez do mýho lokálu a vyhrožoval, že mě tvoje bohyně zničí. Co to smést ze stolu a začít nanovo,“ navrhl Ethan.

Nathaniel neřekl ani slovo, ale z jeho pohledu bylo Ethanovi jasné, že mu nevěří. A Ethan se mu vůbec nedivil. Lehce upil ze sklenky a rozhodl se mu vysvětlit co nejvíc bude schopný.

„Hele, tenhle lokál funguje na určitým principu. A přes to prostě vlak nejede,“ začal Ethan a znovu nabídl Nathanielovi whiskey. Ten jen zavrtěl hlavou, ale netvářil se, že by hodlal Ethanovi skákat do řeči.

„Tenhle lokál se nejmenuje Hostinec na kraji nekonečna pro nic za nic. Opravdu stojí na kraji nekonečna. A k němu vedou stezky ze všech existujících světů. Funguje tu jako útočiště a má určitá pravidla.“

„Nesnaž se vecpat svoje náboženství ostatním?“ skočil mu Nathaniel drze do řeči.

„Hele, to klidně můžeš, ale nesmíš u toho nasrat celej lokál a to nemluvím o lehce cholerickým majiteli. Můžeš být rád, že hlavním pravidlem je tu to, že tu nikdo nikoho nezabije ani nezraní. I když u toho druhého jde hlavně o trvalé následky. Takže ten kentaur tě mohl pěkně zřídit, aniž by porušil jakékoliv pravidlo,“ odpověděl Ethan a dopil sklenku.

„Myslel jsem, že mě sám chceš zmlátit,“ přiznal Nathaniel a Ethan se rozesmál.

„Mladej, kdybych rozbil hubu každýmu, kdo mě nasere, věř mi, že by odsud odcházela dobrá půlka hostů minimálně s jedním monoklem. Tahle hospoda je pojem. I tys musel o tomhle místě někdy slyšet nějaký příběh. Je to místo, kde nechceš nasrat hostinskýho, protože nemusí dopadnout dobře. A aby tohle fungovalo, musí hostinský, tedy já, pouštět hrůzu. A sám si viděl, že i ten kentaur vycouval, než aby se mi postavil. Možná si pořád říká, že by mi to nandal, ale to se nikdy nedozví, protože nikdo si na majitele tohohle lokálu netroufne.“ Ethan sáhl po lahvi a dolil si dalšího dvojitého panáka.

„Proč si mě zdrogoval?“ využil Nathaniel chvíle ticha a zeptal se na to, co ho nejvíc zajímalo.

„Protože jsem už pár fanatiků zažil. Dokážou během chvíle rozpoutat v lokále doslova peklo. Kdybys přišel později, ani by to nebylo třeba. Ale ty bys tu řval na každýho hosta, jen co by vešel do lokálu. Snažil jsem se jen nabrat čas, než se všichni picnou natolik, že jim ty tvý kecy budou připadat vtipný,“ přiznal Ethan.

Nathaniel mlčel a Ethan ho pozoroval. Něco nesedělo a on nedokázal přijít na to, co. Až po pár minutách mu došlo.

„Proč se mě tu nesnažíš přesvědčit o svojí víře?“ zamračil se. „Když si vešel, tak si řval jak na lesy a teď nic.“

Nathaniel sklopil zrak k zemi a Ethan si všiml, jak si nervózně trhá kůži kolem nehtů. Pomalu mu začínalo docházet, že dal na první dojem a udělal si o tom klukovi blbý obrázek.

„Protože vůbec nevím, jak někoho dostat na svoji víru,“ povzdechl si Nathaniel a kdyby celá ta situace nebyla tak absurdní, Ethan by se snad i rozesmál. „Ale musím někoho přesvědčit. Protože, jestli ne, tak...“

Mladík zmlkl. Ethan věděl, že té otázky bude litovat, ale stejně se ho zeptal.

„Tak mi pověz, co se ti stalo a před čím se schováváš.“

Nathaniel nevypadal, že by byl schopný promluvit. Ethan mu nalil panáka, kterého tentokrát mladík neodmítl. Zhluboka se nadechl, kopl do sebe whiskey a dal se do vyprávění.