6. Komplexní workout aneb Bolí mne triceratopsy (a trocha té teorie)

Koloběžka je prý naprosto dokonalý nástroj, píše kdekterý bulvární časopis v letní sezóně, když nemá čím zaplnit svůj obsah a vaří z vody. Naprosto bez námahy spálíte kalorie a zpevníte bříško a zadeček!
K danému předpokladu mám několik výhrad.
Zaprvé, neznám nikoho, kdo by patřičné části své anatomie nazýval „bříško“ a „zadeček“. Ale to je jen detail.
Zadruhé, bez práce nejsou koláče, chytrému napověz, hloupého kopni a bez peněz do hospody nelez. Tím chci říct, že kdo si myslí, že pořídí sobě koráb, lehce ho nožičkou pošolíchá a zázračným způsobem zlepší svoji kondici bez jakýchkoliv nepohodlností, pěkně se plete.
Ne, můj názor není ovlivněn tím, že jsem místo rozumných pěti kilometrů vyjela trošku divných patnáct. Je to dané spíše dlouhodobou zkušeností.
Po fyzickém výkonu člověka druhý den bolívá tělo.
Pokud je to výkon, který stál za řeč.
A i mě druhý den po výkonu bolelo tělo.
Byla to ale taková ta rozumná „třídenní“ bolest z namožení, kterou pocítíte, když děláte nezvyklý druh pohybu a patřičně zapojujete svalové skupiny, které se jindy flákají s knížkou na louce. Co bolí, to zpevňuje!
A co bolí po první náloži na koloběžce?
Nejvíc stehna vzadu a sval hýžďový. (Nenapíšu zadeček! Nenapíšu!) A trochu třísla. To je od odrazu.
Sval stehenní čtyřhlavý. To je od dřepování stojné nohy. Trochu lýtka. Lehce břicho, ty vnitřní svaly, protože při koloběžení pracujeme celým tělem. Vršek zad mezi lopatkami, a to je dobře, protože tyhle svaly vám drží celý vršek páteře.
No a potom svaly, které nesprávně, ale za to vytrvale a s nadšením nazývám triceratopsy.
Ano, bolí mne triceratopsy.
A to je taky dobře. Protože bicepsy tak nějak zatěžujeme při běžném životě, a přestože je nemáme pevné a vyrýsované jako ty slečny (či páni) v časopisech, přece jen v nich máme nějakou sílu. Ale triceratopsy se rády flákají a když je necháme, odvděčí se nám nehezkou ochablostí. A to nechceme.

Ale to je tak víceméně všechno.
Nebolí mě v kříži. Nebolí mě ty svaly vepředu v holeni, co vás hrozně berou, když si po delší přestávce nazujete brusle. Nebolí mě zápěstí ani kolena.
A po třech dnech to zcela přestává.
Ano, dokážu si představit, že na koloběžce budu jezdit každý den. Až si trochu zvyknu, bolest přejde.
Ovšem až na ty triceratopsy, asi.

Samozřejmě, že třetí den opět nasněžilo. A s koloběžkou je utrum. Můžete mi poděkovat za letošní zimu, fakt!
Nastane tedy čas na trochu šedou teorii a trochu té přípravy. Kterou byste měli provést než vyjedete a já jsem ji samozřejmě provedla, jen jsem ji před prvním výjezdem nestihla literárně zpracovat.

Koloběžka je ze zákona kolo (k tomu se podrobněji vrátím později) a jakožto takové zařízení musí splňovat povinnou výbavu.
My jsme inteligentní osoby a povinná výbava dává (kromě toho, že je zákonem nařízená) určitý smysl, tedy si ji pořídíme!
Možná to znáte; koupíte kolo značky Fň, je to levné kolo, ale prodejce vám ho dodá včetně veškeré povinné výbavy, abyste hned mohli na silnici. Ale protože je kolo levné (dosahující cenové hladiny dražší koloběžky) a výbava je v ceně, vypadá to podle toho.
Má přední a zadní světlo. Přední světlo trochu svítí, je těžké a po roce se rozpadne. Zadní světlo nesvítí prakticky vůbec, v naprosté tmě postřehnete slabé blikání. Po roce se nerozpadne, ale stejně funguje celou dobu prakticky pouze jako odrazka.
Dále má kolo odrazky v kolech a na boční straně šlapek a zvonek. Tam není moc co zkazit.
Koloběžka firmy Mibo, když vám přijde, základní povinnou výbavu nemá. A to je dobře! Můžete si ji totiž pořídit dle vlastních požadavků (nebo se na to vykašlat, když se projíždíte jen na cyklostezkách a v lese, neb povinná výbava je povinná toliko na silnici). Koloběžka je dodávána toliko se zvonkem, který zvoní. Základní zvonek, který zvoní, stojí kolem padesáti korun. A zvoní. Nějaké vychytávky si můžete pořizovat později.
Předem musím poznamenat, že trpím paranoiou, že nebudu na silnici (ani jinde) vidět. Je to asi dané tím, že když s mužem vyrážíme na cesty autmo, hrajeme tu hru „bod za cyklistu“. Kdo první vidí cyklistu, hlásí ho a má bod. A musím vám říct, někteří ti cyklisti jsou přes různé dresíky a blikající přilby sakra blbě vidět!
Dle zákona má kolo na silnici obsahovat vepředu odrazový prvek bílý a vzadu odrazový prvek červený, v zhoršených světelných podmínkách nutno svítit bíle dopředu (blikat možno ve městě) a svítit či blikat červeně dozadu.
Tedy pořídila jsem dopředu bílou odrazovou navíjecí pásku. Na silném sloupku řízení drží skvěle, nikam necestuje, vše splňuje a stojí pár korun.
Teď to světlo.
Před Vánoci jsem pořizovala nové světlo na kolo tatínkovi (původní se po roce rozpadlo, z neznámého důvodu, a taky moc nesvítilo...), takže jsem ve světlech měla trochu přehled. Sobě jsem ale pořídila jiné než jemu, nabíjecí. Po dlouhých průzkumech a čtení recenzí, když jsem začínala s rozpočtem šest stovek, abych se zamilovala do světla za tři a půl tisíce, jsem zvolila svítilnu Fénix, tu jejich nejlevnější nabíjecí variantu. (Nestála tři a půl tisíce.) Prý svítí dopředu rovně a dolů, ne i nahoru, takže protijedoucí neoslňuje a vy dobře vidíte na cestu. Dobře, tak recenzent psal že v třicetikilometrové rychlosti v noci v lese neviděl dost daleko, ale pojedu já někdy na stroji třicetikilometrovou rychlostí v noci v lese?
Stejně byl nákup dobrodružství.
Zakoupila jsem levněji v Alze rozbalenou položku... abych zjistila, že svítilna je vepředu prasklá. Šla jsem ji tedy do Alzy během čtrnácti dnů reklamovat na výměnu.
Když chodím reklamovat do Alzy, hraji vždy etudu „naivní blondýna“, přestože jsem brunetka. Podle mých zkušeností v takovém případě bývá s reklamací nejmenší problém.
Přijdu tedy na reklamace do Alzy, všichni tam jsme samozřejmě zamaskovaní, hraji tu etudu u reklamačního počítače a člověk, co mi pomáhá, se zeptá...
„Nejste Tess?“
OK, dobře. Když já ty lidi v maskách už vůbec nepoznávám! Tak teď si celá pětistá první bude myslet, že jsem naivní blondýna.
Nevadí, etuda opuštěna, světlo vyměněno, jedeme dál.

Představte si, že všechny moje šlapky mají nainstalované odrazky!
Koloběžka šlapky nemá, ale to už je detail.
Odrazky do výpletu kola jsou poněkud nepraktické. Ale dají se pořídit odrazové tyčinky, které se nacvaknou na dráty výpletu. Hned budu líp vidět!
A už zbývá z viditelnosti jen zadní odrazka a světlo!
Ehm.
Vyvstává nerudovská otázka „Kam s ním“.
Pro zatím pořizuji odrazný pásek s blikajícími červenými diodami, který si můžu připevnit na batoh a tím být lépe vidět. Ale to je dočasné řešení.
Ano, některé koloběžky mají možnost dokoupit k sobě zadní světlo a udělátor, kterým se světlo nainstaluje na zadní vidlici.
Mibo ale není ten případ.
Po konzultaci s Rožnovem je mi doporučeno světélko na gumičku. Takové světélko je levné, ale všichni si dokážeme představit, jak moc asi bude svítit. Předpisům sice vyhovuje, ale to je tak všechno.
Dále zjišťuji že existuje jedno úplně přesně to ono světlo... které už se nedělá. Samozřejmě.
Problémů se světlem upevněným na zadní vidlici je několik.
Předně, to světlo nemůže svítit dolů, ale musí svítit dozadu, případně i lehce nahoru. Většina zadních cyklosvětel menšího rozměru je míněna k připevnění pod sedlo, tedy právě v poloze na vidlici svítí dolů.
No a potom když dáme světlo na zadní vidlici, je relativně nízko, tudíž je z auta dost špatně vidět.
Pořizuji světlo, u kterého lze úhel svícení nastavit a podle propozic lze připevnit na tyče různých průměrů. Jedná se o Topeak Redlite II, píšu to sem, abyste sami věděli.
Světlo přijde, šlo by dát na vidlici a nastavit aby svítilo dozadu, případně i lehce nahoru, hurá!
No, ale je široké. Nebudu si do něj kopat? Když ho dám do pozice, aby mi nebrnkalo o dráty, nebude už moc nízko? Taková dilemata...
Hele, já mám blatník!
Ehm, takhle. Viděla jsem neskutečným způsobem zbastlené zadní světlo připevněné na blatníku koloběžky. Fungovalo! Ale... ne.
Jsem přece šikovnější!
To světlo může kolem blatníku držet gumičkami.
A jak docílit větší tuhosti připojení? Držák světla je určený na trubku, když ho budu připevňovat na blatník, nebude doléhat a budou v něm pracovat různé nepovolené síly. Něčím ho vyztužím!
Vnitřní průměr je tak akorát dva a půl centimetru, to je násada od koštěte. Uříznu na správnou délku, seříznu na správný profil, natřu na černo a hotovo, ne?
Hm.
Vnitřní průměr je tak akorát palec, to je čepel od světelného meče! Mám zbytky od zkracovaných čepelí, dokonce i probarvené červené, a je to pětimilimetrový polykarbonát! Uříznout, odříznout necelou půlku, chvíle práce s pilníkem a výztuž hotová.
Blatník je širší, než by objaly dodané gumičky na instalaci světla, ale nevadí. Nastavím je černým koženým řemínkem té nejvyšší kvality. A připevním to nadvakrát, abych měla jistotu. A kdyby to přece upadlo?
Nevadí. Světlo je jištěné ještě prakticky neviditelnou černou voskovanou nití. Materiál na práci s kůží se uplatní i v dalších oborech.
A můžu vyjet.
Jen až zase roztaje sníh.
Já vám dám, triceratopsy!