6. Skalní městečko

„Babičko, půjč nám prádelní šňůru,“ poprosil děda.
„Nač ji potřebuješ?“ tuší babi zase nějakou klukovinu.
„Vlastně už ji nepotřebujeme.“ Děda se skloní ke Staníkovi. „Vezmeme lano z auta, to bude lepší,“ pošeptá mu do ucha. „Máš svačinu?“ zeptá se už nahlas.
„Jasně.“
„Tak můžeme vyrazit.“
Standa se hned hrne k autu.
„Počkej. My jsme tam vždy chodili pěšky.“
„Takovou dálku?“
„No jestli jsi líný chodit, můžeme jet. Ty na kole, já na mopedu.“
„Ale já tady nemám horské kolo.“
„To nevadí. Kol je tady spousta. Můžeš si vybrat.“
„Ty jsou všechny jako z muzea,“ vrtí hlavou Standa.
„Alespoň poznáš, jak se jezdilo dřív.“

Standa šlape, co mu síly stačí. Vítr mu chladí tvář a čechrá vlasy. Děda na prskoletu jede pomalu za ním.
„Tady brzy bude hospoda. Koupím ti tam limonádu.“
Jenže ouha. Hospoda už dávno není v provozu. Standa se znovu opře do pedálů.
Cesta rychle ubíhá.

„Byl jsem rychlejší,“ směje se Staník. Právě dorazili pod zříceninu.
„Teď už musíme opravdu pěšky,“ rozhodne děda.
Vyrazili do skal. Standa na jednu vylezl. „Mám závrať,“ volal, když se otočil.
„Tak polez dolů,“ radí děda.
„Nejde to.“
„Všechno jde, když se chce.“
„Co když spadnu?“
„Neboj, nahoru nepoletíš a dole tě najdu. Otoč se čelem ke skále a pomalu slézej. Dodržuj zásadu tří bodů. Vždy se drž dvěma rukama a stůj aspoň na jedné noze, nebo stůj na dvou nohách a drž se alespoň jednou rukou. To půjde, uvidíš,“ povzbuzuje ho děda.

A šlo to. Když stál Stáňa zpátky pevně na zemi, už nepřiznal, jak moc se bál a jak se mu třásly nohy.

„Tak, teď ti ukážu ptačí studánku.“
„Ptačí studánku?“
„No je to taková mělká prohloubenina na vršku skal a bývá v ní voda.“
Když vyšplhali nahoru, děda se posadil a oddychoval. „Pst, vidíš, právě z ní jeden ptáček pije.“
„Ten je krásně žlutý. Jak se, dědo jmenuje?“
„To je konipas horský."
„To je hezké jméno, takový malý pasáček koní. To si budu snadno pamatovat.“
„Lidově se mu říká třasořitka. A víš proč? Co bys řekl?“
„To nevím.“
„Protože často třese ocáskem a zadečkem. Slovo třasořitka se používá i na lidi, kteří se něčeho bojí.“
„Frrr, a je pryč!“

„Dneska jsem viděl dvě třasořitky a už tu ani jedna není,“ pomyslí si děda.