5. Bobřík mlčení

„Dost, dost,“ zlobí se děda a zacpává si uši. Sourozenci se ale hašteří dál.
„Já jsem si to vzala první.“
„Ale já jsem to vymyslel. Dej mi to.“
„Nedám.“
„Ticho!“ zahřímá děda. Využije moment překvapení a pokračuje. „Když jsem byl kluk, lovil jsem bobříka.“
„U vás žili bobři?“ diví se Standa.
„Bobříci - to je plnění různých úkolů,“ vysvětluje starší Kája, která už přečetla snad všechny Foglarovky. „A jakého bobříka jsi lovil?“
„Bobříka mlčení. Co kdybyste si to zkusili taky. Je právě deset hodin. Od teď musíte oba mlčet a vydržet to celých 24 hodin. Oba kývly hlavou na souhlas.

„Snad to vydrží, aspoň do doby, než přečtu noviny,“ pomyslí si.
Ale děti ho překvapily. Do oběda nezaslechl ani slovíčko. Podezřelé ticho bylo i odpoledne. „Snad se jim nic nestalo,“ znepokojí se. „Musím se na ně podívat.“
Kája si četla na dece, ale Standu nemůže najít.
„Stando!“
Ticho.
„Stando, Standóó.“
Nikdo se neozývá.
„Kájo, neviděla jsi Standu?“
Místo odpovědi zavrtění hlavou.
„Stando, slyšíš? Ozvi se!“ křičí už děda.
Místo Standy se ozvala babička. „Proč tolik křičíš?“
„Standa se ztratil.“
„No, to nám chybělo.“
„Stando, Stanislave,“ volají už oba.
Děda zacloumá Kájou. Pojď nám pomoct najít Standu. Kája mlčky prohledává zahradu. Za sudem není, u krbu není, za garáží není.
„To jsou nápady,“ láteří děda. „Schovat se a neozvat se!“ Stando, konec legrace vylez! Kde jsi?“

„To je divné,“ dostala strach i babička. Je takový poslušný. Kdyby nás slyšel, už by se určitě ozval. Asi se mu opravdu něco stalo.“
Prohledali garáž, stodolu i zahradu křížem krážem, ale Standa nikde.
„Jdu pro mobil a zavolám ho,“ napadlo babičku.
Když vešla do obývacího pokoje, spadl jí kámen ze srdce. Standa tam klidně spal. „Když si nemohl povídat, nudou v tom dusnu usnul,“ chápavě pokývá hlavou babička.

„Tys nám ale nahnal strach,“ nakloní se a políbí vnoučka do vlasů. Ten spí nerušeně dál. „Vstávej, nebo nebudeš spát v noci,“ volá a chytí ho za rameno. Hoch se ani nepohne. Babička s ním lehce zatřese, ale on se jen zavrtí a přetočí na druhý bok. Babička se zhluboka nadechne. V nose ji zašimrá známá, sladká vůně. Začne pátrat po jejím zdroji. Znepokojí se. Teprve teď se její pohled usadí na otevřené lahvi. Je téměř prázdná. Špunt se provinile někam odkutálel.

„To je mi nadělení,“ spráskne babi ruce.
„Co se děje, babičko?“ strčí děda zvědavě hlavu do dveří.
„Kluk si spletl domácí višňový likér se šťávou.“
„Ten měl ale žízeň!“ dědovi se smíchy chvěje břicho.
„Jak se můžeš smát?“ pohorší se babi. „Co když má otravu alkoholem?“
„Jen si trochu přihnul.“
„Trochu?“ stoupá do výšky výhrůžný hlas.
„Neboj se, nech ho, brzy se z toho vyspí.“
„Jak to můžeš vědět?“ dá babička ruce v bok a rozčíleně dupne.
„Protože ta lahev nebyla zdaleka plná. Tajně jsem z ní upíjel,“ děda se plácne rukama do stehen a smích mu plave v očích.