Kapitola 1 - Příjezd na Thornfield

Ačkoli pozdější dny a roky mi splývají do jediné dlouhé šmouhy, svůj příjezd na Thornfield si vybavuji s bolestivou přesností.

Již od přistání v Doveru nás provázel nepřetržitý déšť. Vzpomínám si, že vzduch páchl kouřem a sazemi, nebyla v něm ani stopa po svěžesti, na kterou jsem byla zvyklá ze své vlasti. Vítr se v poryvech opíral do kočáru, takže jsem se chvílemi skutečně obávala, že ho převrhne. Pronikal škvírami dovnitř, studeně protahoval kolem kotníků a snadno se dostal pod tenkou vrstvu šatů, naprosto nedostatečných pro chladné a vlhké podnebí mého nového domova.

Za okny pomalu ubíhala bezútěšná krajina. Právě začínala zima, všude bylo bláto, pole zoraná a stromy holé, když nepočítám hejna havranů, hřadujících na pokroucených větvích jako podivné seschlé hrušky. Myslela jsem tenkrát, že jsou všechny ty stromy uschlé a mrtvé, nemohla jsem tušit, že na jaře zase obrazí, vždyť jsem tehdy znala jen bujnou, věčně zelenou vegetaci tropů.

Pamatuji si přesně své zděšení, pamatuji, jak na mne padla tíseň z té studené krajiny bez květin, bez barev a bez slunce.

Rochester mne celou dobu přehlížel, jako bych v kočáře ani nebyla. Buď si četl nebo zasmušile hleděl z okna a kouřil. Nemohu říct, že by mi to zvlášť vadilo.

Pokračovali jsme v cestě, i když už se šeřilo a na kopcích se začala objevovat světýlka samot. Konečně kočár zastavil před branou a kočí slezl, aby ji otevřel. Projeli jsme a vrata se za námi hlučně zabouchla. V tom zvuku bylo cosi definitivního, až jsem se otřásla.

Kočár teď pomalu drkotal po příjezdové cestě, až jsme zastavili před dlouhým průčelím. Jen v jednom nebo dvou oknech se svítilo, jinak byl dům temný a působil opuštěně.

"Thornfield, madame," oznámil Rochester lakonicky.