03 - Hostinec na kraji nekonečna

Stačila necelá hodina a hostinec byl plně obsazený. A stejně, kdykoliv někdo otevřel dveře a vpadl dovnitř, našlo se další volné místo na sezení, o kterém by hosté ještě před necelou minutou tvrdili, že tam nebylo.

Rebecca a Imogen měly co dělat, aby vše stíhaly. Prvních pár hodin bylo nejhorších. Pak už hosté většinou byli příjemně nacpaní a dávno zahnali tu nejhorší žízeň a tak děvčata nemusela ke každému stolu lítat co pět minut.

„Vždycky je to takový frmol?“ zeptala se Imogen Ethana zatímco čekala až jí dotočí další piva.

„Zvykneš si,“ odpověděl jí Ethan neurčitě. Imogen se jen usmála, popadla půllitry a vyrazila je odnést čekajícím hostům. Po chvíli byla zpátky se špinavým nádobím, které rychle naházela do myčky a zapnula ji na krátký program.

„Když jsem minule dorazila, už jsi skoro zavíral. Tak ani nevím, jak to tu vypadá za běžného provozu,“ pokračovala Imogen v načatém rozhovoru.

„K běžnému provozu to má ještě daleko,“ pousmál se Ethan. „Schází tu minimálně jeden barbar, párek zlodějíčků, milovník utíkající před spravedlivým hněvem právoplatných manželů a nějaký ten potížista.“

„Toho už tu máme, ne?“ zasmála se Imogen a kývla hlavou k osamělému stolu s náboženským fanatikem.

„Dík, Im, na pár chvil jsem měl to štěstí, že jsem na toho vocasa zapomněl,“ povzdechl si Ethan. „Navíc, chová se jak potížista?“

„To zrovna ne,“ souhlasila Imogen. „Ale na to jak velké antré předvedl při svém vstupu do hospody se divím, že je potichu.“

Ethan se jen uchechtl. Imogen došlo, že v tom musí mít prsty a uvažovala, jestli chce vědět, co udělal nebo radši zvolí sladkou nevědomost. Byla ale typická žena a věděla o sobě, že dokud nezjistí pravdu, bude si připadat jako na trní. Už se nadechovala, aby položila otázku, ale přerušila ji Rebecca, která třískla na pult s prázdnými půllitry, popadla další rundu a bez jediného slova odkráčela pryč. Imogen hned pustila cizince z hlavy.

„Neříkej, že jsi jí to udělal taky,“ zašeptala pobaveně. „Jak ti na to mohla skočit? Vždyť ten příběh nedával smysl.“

„Vzal jsem si k srdci tvé rady a trochu ho vylepšil,“ pokrčil jen Ethan rameny.

„A podle naštvaného výrazu bych řekla, že jsi Beccy dostal,“ povzdechla si Imogen. „Doufala jsem, že jí z toho vynecháš,“ dodala a než se Ethan zmohl na odpověď, zarazila ho. „Jo, já vím. Není to nic osobního a tímhle projde každá ze servírek. Jen u Beccy mě to mrzí. Bere si všechno až moc k srdci.“

„A to je právě ten důvod, proč jsem to musel udělat,“ podotkl Ethan a poslal Imogen roznést další piva. Ta se ale nenechala odradit a hned jak to bylo možné, se vrátila zpátky.

„Musel udělat? Tak to mi vysvětli,“ pronesla vážným hlasem a dala se do vyskládávání myčky, která v tu chvíli zrovna dojela.

„Tenhle hostinec je tu z jednoho důvodu. Každý, kdo potřebuje útočiště ho tu najde. Někomu stačí nalézt klid před bouřkou, někdo potřebuje místo, kde najde sám sebe. Ti druzí se tu stávají zaměstnanci. Jsou tu určitou dobu, o které nikdo dopředu neví jak bude dlouhé. Ale pak odcházejí. A právě dnešní noc je poslední, kterou tu Rebecca stráví,“ odpověděl Ethan.

„Ty ji chceš vyhodit? Proč? Vždyť je pracovitá!“ nechápala Imogen.

„Být to na mně, tak tu může zůstat napořád. Ale já, i když mi to tu patří, jsem v tom malý pán. Já jen prostě vím, že dnešní noci sem dorazí někdo, kdo bude potřebovat dlouhodobější místo, kde by se ukryl před sebou a svojí minulostí, protože se s ní zatím nedokáže poprat. Ale já tu můžu mít vždy jen dva lidi na roznášení a jednoho na vaření. A kam až mi paměť sahá, tak vždy odešel ten, kdo tu zatím byl nejdelší dobu. Rebecca to neví a doufám, že jí to ani neřekneš. Ale její život v hostinci se blíží ke konci. A já udělám cokoliv, abych měl jistotu, že bude mít dost sil se poprat s tím, před čím utekla,“ pokračoval Ethan.

„Aha,“ povzdechla si Imogen. „Nechci aby odešla. Bude tu chybět. Vážně jsem myslela, že tu můžeme zůstat navždy.“

„Minule jsi přišla těsně před zavřením. Nebyla jsi tedy u toho, když předchozí servírka odešla. Ale sama sis musela něčeho všimnout. Jak dlouho už jsi v hostinci?“

Imogen se zamyslela a snažila se vzpomenout, kolik dnů či měsíců uplynulo od chvíle, kdy poprvé vstoupila dovnitř. Ač se snažila sebevíc, nedokázala se dopočítat, a tak jen odpověděla mírným pokrčením ramen.

„Vidíš, sama ani nevíš jak dlouho už tu jsi. Ale jedné věci sis musela všimnou. Za celou tu dobu ses vůbec nezměnila. Vlasy ani nehty ti vůbec nerostou, protože čas tu vlastně neplyne. Doba, kterou tu strávíš, je navíc. Až se vrátíš se do svého světa, a věř mi, že jednoho dne se tam taky vrátíš, budeš mít sice vzpomínky na zdejší hostinec, ale v tvém světě mezitím uplyne stěží vteřina,“ vysvětloval dál Ethan.

„Ale ty stárneš. Jak je to možné?“ nechápala Imogen a doufala, že jí Ethan prozradí tajemství, díky kterému by i ona mohla zůstat v hostinci a zestárnout v něm.

„Já jsem výjimka potvrzující pravidlo,“ uchechlt se Ethan. „Nebo o mně můžeš mluvit jako o chybě v systému.“

„Žádná chyba v systému. Řekni mi pravdu, Ethane!“ dupla si Imogen.

„Abych ti mohl říct pravdu, musel bych ti říct svůj příběh. A v tomhle jsme si myslím už jednou udělali jasno. Chceš slyšet pravdu o mé minulosti? Nejprve mi řekni, před čím utíkáš. Pravdu za pravdu. Taková je cena.“

Imogen se zarazila. Milovala tohle místo právě proto, že nemusela myslet na svoji minulost. Nic jí tu netrápilo a nikdo jí nenutil vzpomínat. Vlastně ani teď jí Ethan do ničeho nenutil a dal jí na výběr.

„Promiň, já nemůžu,“ šeptla s pohledem upřeným k podlaze.

„Však já vím,“ usmál se Ethan a jemně ji pohladil po rameni. „Hele, běž roznést jídlo a zapomeň na tenhle rozhovor. A doufám, že se ti brzy vrátí úsměv na tvář. Sluší ti to, když se usmíváš.“

Imogen popadla talíře, které nesl z kuchyně kyborg a vyrazila je roznést hostům.

Kyborg provedl rychlou analýzu a zjistil, že hladina stresu u Imogen vzrostla o desítky procent. Chtěl na tuto skutečnost upozornit Ethana, ale při pohledu na jeho ustaranou tvář pochopil, že to není nutné. Beze slov se tak otočil a vrátil se do kuchyně. Když za sebou zavíral dveře zaslechl Rebeccu se smát.

„Vaše přání je mi rozkazem,“ dolehlo k jeho sluchovým senzorům. Automatická analýza mu sdělila, že v jejím hlase bylo jen třicet procent veselí a sedmdesát procent škodolibosti.

Tohle bude ještě zajímavé, pomyslel si a dal se do krájení cibule.