01 - Hostinec na kraji nekonečna

Probudilo ji zalechtání ranních paprsků na tváří. Přetočila se na druhý bok a doufala, že ještě na pár chvil usne. Ale rámus nesoucí se zespoda ji donutil opustit vyhřátou postel.

„Co se to děje?“ zeptala se mezi zíváním.

„Podle tichých nadávek se šéfovi nedaří narazit sudy. A nech mě spát, Im,“ odpověděla jí spolubydlící, která zatím stále odmítala opustit svoji skrýš pod peřinou.

„Narazit sudy?“ zeptala Imogen, vyskočila na nohy a rychle na sebe začala navlékat oblečení. „No tak! Beccy, vstávej. Za chvíli tu jsou hosti. HOSTINEC SE OTVÍRÁ!“

Rebecca jen tiše zaúpěla a přemýšlela, jestli byla stejná před svojí první službou. Doufala, že Imogen seběhne dolů a nechá ji na pokoji. Bohužel takové štěstí neměla. Imogen z ní strhla deku a s úsměvem malého natěšeného dítěte ji tahala ven.

„Jak já vás lidi nesnáším,“ zaúpěla Rebecca a nakonec se nechala vytáhnout na kopyta. „Za tohle zaplatíš. Až to celé skončí, budeš to ty, kdo bude hostinec uklízet. Já to dělat odmítám!“

Odpovědí jí byl jen pobavený smích a klapot dřeváků na schodech. Rebecca na sebe s odporem natáhla šaty, které musela nosit vždy, když se hostinec otevřel. Na jednu stranu chápala, že se do hostince můžou dostat i lidi, kteří o jejím druhu nemají vůbec ponětí a je pro ně příjemnější, když je v nějakém oblečení. Na druhou jí to ale připadalo jako nesmírná potupa. Alternativou ale bylo opustit hostinec a na to nebyla připravená. Poprvé až tady si připadala jako by našla domov a nehodlala se ho za nic na světě vzdát.

Když se jí konečně podařilo z tváře dostat znechucený výraz, opatrným krokem začala scházet dolů do hostince. Na dřevěných schodech jí podkluzovala kopýtka a moc jí nepomáhalo ani to, že byl každý schod jinak široký. Naštěstí všude bylo zábradlí díky kterému dokázala bezpečně sejít dolů.

Aniž by jí kdokoliv musel něco říkat, stoupla si za bar a dala se do umývání veškerého nádobí. Bylo poznat, že na něj už měsíce nikdo nesáhl a Rebecca si pomyslela, že drží pevně jak helvétská víra. Vlastně ani netušila, co to znamená. Tohle spojení ji naučil kuchař, který v hostinci vařil v době, kdy se přidala mezi zaměstnance. Už si ani nedokázala vzpomenout, kdy je opustil a šel – jak sám říkal – vstříc svému osudu. Zůstala po něm jen vzpomínka a pár hlášek, které se uchytily.

„Mělas to hodit do myčky,“ houkl na Rebeccu Ethan. Opatrně kolem ní prošel a začal skládat do police jednu láhev s kořalkou za druhou.

„Víš, že funguje jen, když s ní dělá člověk,“ odsekla Rebecca.

„A to je takový problém to tam naskládat a zařvat na Imogen, aby to šla zapnout,“ odpověděl Ethan a odkráčel pro další lahve.

„Abych nezařvala na tebe!“ houkla Rebecca a odpovědí jí byl jen pobavený smích. „Jednou tu odvahu budu mít,“ zašeptala Rebecca a dala se do utírání. Pokaždé si říkala, že příště už se nebude bát. Příště už si z Ethna vystřelí. Ale sama věděla, že to nikdy neudělá. Možná se tvářila drsně, ale bála se, že by ji Ethan ze svého hostince vyhodil. I proto obdivovala Imogen, která s Ethanem neměla problém vtipkovat a pokud se stalo, že jí jeho humor urážel, seřvat ho na dvě doby.

„Olejová jednotka potřebuje doplnit. Olejová jednotka potřebuje doplnit. Olejová jednotka potřebuje doplnit,“ začalo se ozývat z kuchyně.

„Olejová jednotka půjde brzy do šrotu!“ zařval ze sklepa Ethan. „Beccy, Im, nalejte do toho křápu třeba olej z fritézy, hlavně ať už zmlkne.“

„Už letím!“ houkla Imogen, která zatím vytírala podlahy. Rebecca nevzrušeně pokračovala v utírání sklenic.

Od chvíle, kdy do kuchyně nastoupil kyborg Ká, bylo v hostinci o zábavu postaráno. V kuchyni se sice uměl skvěle otáčet a nikdo nedokázal nakrájet na jemno pět kilo cibule do tří minut, ale jeho hlasový modul se nedal poslouchat. Rebecca se ten zvuk jednou snažila popsat. Bylo to jako poslouchat kombinaci skřípějících pantů, nehtů škrábajících na karton a mučené kočky. A ani to zdaleka nevystihovalo ten děsivý zvuk, o kterém jenom Ká tvrdil, že se jedná o hlas.

Nejhorší na tom všem bylo, že byl Ká děsná mrcha, která si užívala, když je mohl trápit. A tak jim ze začátku s chutí zpíval ukolébavky na dobrou noc. Pak Ethan zakročil a zaplatil nějaké čarodějnici, aby jim očarovala horní patro. Od té doby se dokázali vyspat v nádherném tichu. A tak Ká přešel na jiný způsob mučení a to neustálé opakování provozních požadavků do doby, než konečně někdo přiběhl a splnil vše, po čem údajně částečně kovové tělo Ká toužilo.

„Hotovo!“ zvolala z kuchyně Imogen.

„Zlatá,“ houkla Rebecca nazpátek. „Pomohla bys mi roznosit talíře a příbory na stůl?“

Imogen byla v mžiku u ní. Společně připravily stoly, stáhly ubrus z kulečníkového stolu a fotbálku a zapálily veškeré svíce a petrolejové lampy.

„Všechno připraveno?“ ozval se jim za zády Ethan.

„Jo. Párty může začít,“ usmála se Rebecca.

Společně se otočil k oknu. Počasí venku se prudce změnilo. Slunce zmizelo za kopou černých mraků. Zvedl se vichr a během minuty začala prudká bouřka.

„Dámy a kyborgu, Hostinec na kraji nekonečna právě otvírá,“ pronesl Ethan a odemkl vstupní dveře.

„Tradiční sázky,“ ozval se Ká z kuchyně. „Kdo dorazí jako první? Já sázím na upíra.“

„Vždycky sázíš na upíra,“ podotknul Ethan. „Zkus být originální. Navíc, žádný upír sem ještě nikdy nepřišel. Já tipuju kentaura.“

„Nájemný vrah?“ odpověděla otázkou Imogen.

„No, není to žádný živočišný druh, ale je to dost specifické,“ pokrčil Ethan rameny. „A ty, Becco?“

„Žíznivý a hladový hobit,“ přidala Rebecca svůj tip.

Mlčky stáli a pozorovali dveře. Po pěti minutách se konečně otevřely a dovnitř vstoupila zahalená postava. Po pár krocích se zastavila a ztuhla.

„Máš v prdeli voj?“ zařval na něj Ethan. „Zavři ať sem nejde ta zima.“

„Přicházím jménem naší Paní vševidoucí. Kajte se hříšníci nebo vystoupá z podsvětí a pozře vaše duše!“ pronesl cizinec.

„Náboženskej fanatik. No ty vole, tak to nám tu ještě scházelo. Teď ještě prosím nadrženýho démona, kterej by po něm vystartoval a bude to fakt dokonalý. Ale co se divím. Tenhle hostinec láká jen magory, šílence, tuláky a podobnou verbež,“ odplivl si Ethan a šel si stoupnout za bar.

„Tak tohle bude ještě zajímavý večer,“ špitla Rebecca k Imogen a rychle se vydala nalít Ethanovi panáka hruškovice na uklidnění. Imogen zatím popadla prvního hosta a odváděla ho do nejzazšího kouta hostince.