Čekání na jaro 1945

Zdálo se mi někdy za zimních večerů všechno tak temné. I pohled do sadu byl bezútěšný, holé a kostlivé větve připomínaly mříže a nutily mě myslet na Kounicovy koleje, na gestapáky, na Slávka v jejich rukou. Mlčela jsem v těch chvílích, nebyla jsem schopna promluvit, ale Joza pokaždé moje zoufalství vycítil. Plaše mě objal a tiše mluvil o tom, jak po zimě přijde jaro, jak se stráně zazelenají, rozkvetou jaterníky, jak voda odplaví každý smutek a jak slunce rozežene tmu. Mluvil, dokud jsem se nepřestala třást. Neřekla jsem mu nikdy, co to pro mě znamenalo, ale myslím, že to věděl.