Msta

Sady rozkvetly bělobou. Jaro však mou mysl neutišilo. Pulzuje vinou, osaměním, nenávistí.
Květy zastiňuje Metodova silueta.
„Marianno,“ šeptá laskavým hlasem ptáčníka.
„Srdce šumavských lesů chřadne. Sama to musíš cítit.“ Hlína pod rukama mě plní vztekem.
„Dej mi jen trochu své moci. Dokážu to zvrátit.“ Trhnu sebou.

„Tak tohle chceš,“ syčím. „Vysát mě. Zničit. Jako vždycky.“
Moje moc vytryskne jak krev. Žár ohniváka pálí jeho chabou, vyděšenou obranu.
Klečí a prosí, zbabělý pes. Může pomoct. Obětuje se.
„Tohle nejsi ty. Nechceš mi ublížit.“
Shýbám se. Líbám rty vonící pergamenem.
Hněv pulzuje jak míza.
„Ale chci, Metode."
Když ho polyká země, křičí.