52. Pastýř

Jaro se překlopilo do horkého léta. Královské stromy vykvetly a odkvetly. Ten rok kvetly obzvlášť bohatě, nebo se to aspoň lidem tak zdálo. Náměstí byla plná tmavorudých okvětních plátků a nenašla by se snad rodina, která by neměla na památku jeden usušený květ někde vylisovaný.
Na vrcholu nejteplejšího měsíce roku, kdy večery byly ještě dlouhé a příjemně vlahé, praskalo hlavní město ve švech. Nebylo snad šenku nebo hostince, kde by se ještě našlo volné místo. Ruch města neutichal až do pozdní noci, v ulicích bylo živo jako ve dne. Každý si chtěl užít ten slavný den, kdy se z princezny konečně oficiálně stala královna. Korunovace byla důstojná i dostatečně velkolepá. Den nato měla poprvé zasedat znovuobnovená královská rada.
A poté, když z ulic města zmizely slavnostní girlandy a fábory a přespolní se vyspali z kocoviny a vrátili domů, život se mohl konečně vrátit do svých obvyklých kolejí.

---

Jorik našel královnu v jejím oblíbeném altánu ve vzdáleném koutě palácové zahrady. Listy stromů nad jezírkem u něj se už zbarvily do ruda a hněda a žluta a Cybélie zamyšleně pozorovala jejich odrazy na hladině. K jeho překvapení nevypadala ani zdaleka tak naštvaně, jak očekával. Celkem vlídně mu pokynula, aby se k ní na lavičce připojil.
„Vidím, že už se k tobě donesly drby z dnešní královské rady,“ pronesla spíše pobaveně, když viděla jeho zaražený výraz.
„Otec mi sdělil stručný výtah,“ přikývl Jorik. „Upřímně řečeno, překvapuje mne, že vás... tebe... vidím v tak dobré náladě,“ opravil se rychle, když po něm královna střelila varovným pohledem. Rozhovor na toto téma měli už před pár týdny.
„Čekal jsi spíš, že tady budu prskat vzteky, co?“ Cybi pokrčila rameny. „Nevím, možná že už jsem si tak nějak zvykla, ale... vlastně mě to nepřekvapilo. Pro většinu těch stařičkých členů královské rady je královna na trůně pořád moc velké sousto. Jsou sice upřímně rádi, že nešťastná vláda mého bratra skončila tak rychle a relativně bez krve, ale pořád tak trochu neví, co se mnou. Královna má podle jejich představ především vypadat dekorativně a rodit děti – pokud možno syny – a tak se mě snaží k té představě co nejvíce přiblížit.“ Usmála se.
„A tobě to vážně nevadí?“
„Stejně je to všechno jenom akademická debata. On totiž tento krásný plán důstojných pánů radních ztroskotává na jednom technickém, avšak podstatném detailu – nemají na pozici mého manžela vhodného kandidáta.“ Cybélie se na lavičce zaklonila, sáhla si do vlasů a uvolnila složité smyčky tradičního dvorského účesu. Vlasy se jí rozeběhly po zádech a ona zatřásla hlavou, aby je ještě víc uvolnila. Vypadala v tu chvíli tak mladě, tak krásně, a Jorik se mohl zbláznit, jak se mu to líbilo. Její rozpustilá nálada ho nakazila a on jí odpověděl v podobném tónu.
„Chápu, že to může být problém. Ostatně, pokud jsem dobře pochopil, trvalo jim půl schůze, než se vůbec shodli na oficiálním titulu tvého hypotetického budoucího chotě. Princ-manžel je to, tuším?“
„Ano. Ještě že pro tu pozici existuje precedent v některých ostrovních zemích, jinak bychom tam seděli ještě teď. A o moc dál jsme se nedostali. Spousta těch vznešených pánů by totiž ráda zapojila své syny do vládnoucí rodové linie, ale ta představa, že by jejich drazí potomci měli celý život trávit ve stínu své ženy...“
„To jo, chce to někoho, kdo má rozhodně pod kontrolou svoje ego,“ ušklíbl se Jorik.
Královna se k němu napůl otočila, tak, že se její kolena na úzké lavici teď dotýkala těch jeho.
„Co si o tom myslíš ty?“ zeptala se, a třebaže byl její tón stále tak lehký, hravý, oba dobře věděli, na co se vlastně ptá.
„No,“ odpověděl Jorik pomalu a pohlédl jí zpříma do očí, „pro syna generála Svaba, jednoho z nejmocnějších mužů v království, je to trochu málo. Pro obyčejného osobního strážce zase příliš mnoho.“
„A pro Jorika?“ řekla tiše.
Natáhl se a pevně uchopil její dlaň.
„Možná že zrovna tak akorát.“

----

I kdybyste propátrali všechny kroniky z té zvláštní doby, nenašli byste v nich jedinou zmínku o dalším osudu sesazeného krále Dragoše. Většina lidí soudila, že ho královna nechala neobřadně shodit do bezedné propasti pod yggskou pevností, kde skončilo už tolik nešťastných duší. Nebo že dožil zbytek života v jedné z pevnostních kobek. Ti, co znali královnu lépe, nad tím kroutili hlavou. Pravdu však neznal nikdo. Královna Cybélie, ani její nejbližší přátelé a rádci, o něm nikdy nemluvili; a v prvních letech své vlády byla královna tak oblíbená, tak silná, že si nikdo nedovolil klást jí zjevně nepříjemné otázky. A později už na tom nikomu doopravdy nezáleželo.
Žádný kronikář nebyl dost odhodlaný, dost urputný nebo dost chytrý, aby ten příběh odhalil. Nebylo divu. Musel by se vydat daleko od hlavního města, do hor, a od tamních vesničanů si vyslechnout nepříliš konkrétní zvěsti o podivném mladém muži, který téměř na konci toho léta zcela sám prošel jejich osadami a vyrazil po stezce, která vedla až na Osamělou horu. A tento hypotetický kronikář by pak musel pokračovat dál, až do nejvýše položené vsi, do Osiny, a tam zvědět, že to bylo možná právě toho roku, co se v polorozpadlé salaši vysoko v horách usadil nový mladý ovčák. Žil tam pak osaměle po mnoho let; na rozdíl od svých druhů nescházel ze začátku dolů do vsi ani v zimě, ale trávil i nejchladnější měsíce roku nahoře spolu se svým stádem. Lidem se spíše vyhýbal, ale po čase začali naopak oni vyhledávat jeho. Říkalo se, že umí skvěle napravovat zlomené kosti lidem i zvířatům. Také sušil na trámech ve své salaši spousty bylin, mezi jinými hlavně drobné bílé kvítky myrcelie. Pro jeho bylinné směsi si chodily ženy ze širokého okolí, směňovaly je za vosk, starší oblečení nebo jiné věci, kterými si pastýř zpříjemňoval svůj osamělý život. Po těch bylinkách prý usnulo i to nejvzteklejší děcko sladkým spánkem.
A říkalo se také, že každý rok uprostřed jara, snad v jeden konkrétní den, scházel vždycky níž až k medvědí mohyle u velkého dubu, dlouho tam tiše stál a hleděl do kraje, než se s koncem dne zase vydal zpět ke svým ovcím.
Ano, čtete správně. Medvědova mohyla, pod kterou našel věčný klid královnin nejstarší přítel Lorn a jeho padlí muži, časem zarostla travou a její jméno se v paměti lidí rozmazalo. Po letech se ze jména stal jen místní název a ještě později legenda o tom, že snad na tomto místě bylo zastřeleno skutečné huňaté zvíře.

Ale koneckonců, Lornovi ani Cybi by to nejspíš nevadilo. To, že lidé zapomněli, znamenalo, že nezbyly žádné rány, které by byly nezaceleny.
A to byl nejlepší konec, jaký si mohli přát.