Padesátka - Kobovy noční můry - 48

„Ano,“ zopakovala Simona. „Buď ty, nebo já.“
„Zůstane ta silnější. A bere všechno.“ postavila se bojovně Poldýnka.
„Platí?“
„Platí!“
Ženské si podaly ruku a pak se pustily, jako by se dotkly horké plotny. Zíraly jedna druhé upřeně do očí a obě odmítaly uhnout pohledem.
„Když všechno, tak všechno, takže i Neviho, že jo?“ optala se nevinně Poldýnka.
„Na toho mi nesahej,“ načepýřila se Simona. „Ten je můj! Jen můj! Konečně pořádnej chlap místo všech těch splašků, cos mi házela do cesty ty. Je přesně takový, jakého jsem chtěla.“
„Já ho tak napsala, pamatuješ?“
„Ale hovězí nožičky, já si ho vysnila. A tebe Rejstřík jen přesvědčil, abys mu dovolila sundat ten pytel.“
„Je moc pěknej, že? Bude mi s ním dobře, Slimmy. A ty utřeš a potáhneš zpátky do basy.“
„Jakub by tě měl přehnout přes koleno a naplácat ti, aby tě přešly pitomé nápady, ty děvčico kopaničářská!“
Brzdovo jméno zarazilo divokou Poldýnčinu vyřídilku. Zadumala se, ale pohledem neuhnula. Simona zklamaně vydechla.
Vtom pocítila, jak se jí o zápěstí otírá černé peří. Rejstřík, následován Nevim, se vplížil do místnosti a zrovna rozepínal zip velké tašky, kterou Nevi postavil na židli vedle Simony.
Simona nespouštěla oči ze spisovatelky a nenápadně sáhla po paměti po tašce a odklopila svrchní látku. Do místnosti vtrhla hudba. Z tašky se vyhrnuly tóny kovbojského songu a za nimi pořádný železniční pražec, který dopadl na podlahu, až to zadunělo. Dva dobře obdaření krysáci, nesoucí skládací židličky, nabídli rámě modrorůžovým králičím bačkůrkám a s velmi hrdým výrazem je usadili do první řady. Za nimi se vyhrnula krysokráličí drobotina: drsnosrsté šedé krysokrálice s naivníma očima orámovanýma dlouhými řasami, dlouhými roztomilými oušky a ocásky jako pírky a modrorůžoví krysokráličí frajeři s krátkými oušky, růžovými bříšky a dlouhými holými ocasy. Za chvíli duněl trám jejich poskakováním a rytmickým přidupáváním. Občas mezi nimi proběhli těžce identifikovatelní modří, růžoví a šedí jedinci, kteří si jen těžko hledali místo na slunci, rozuměj na trámu. Králičí matky se dmuly pýchou a decentně slzely, krysí otcové si přilízávali frajerskou patku a halekali jak na pastvě, krysokráličí drobotina dupala na trámu do rytmu a vyhazovala do vzduchu nohy, uši, ocasy a drobnější sourozence, kteří radostně ječeli a odráželi se k dalším skokům od zad starších a silnějších bratrů a sester. No to už se fakt nedalo ignorovat. Poldýnka po nich otočila hlavou.
Simona toho rychle využila. Dotkla se spisovatelky na hrudi a čele a zařvala: „Tělo se stalo slovem a přebývalo tam, co dřív my.“ Poldýnka zaječela a zmizela.
„Neee!!!“ ozvalo se od bytových dveří.