42. část - Rovnováha

Rána je zprvu téměř neviditelná, teprve když začne vytékat krev, ustálí se její rozsah a obrys. Stejné je to s Bohem i člověkem. Teprve prolitá krev zvýrazní podobu a ukáže velikost.
Nad mapou stála desítka mladých mužů. Přeli se pevnými tlumenými hlasy.
“Průzkum musíme vést od hor!”
“Hloupost. Tahle území už patří nám, když tam necháme jen nezbytnou sílu, můžeme posílit tady a tady. Z toho plyne, že bude lepší postupovat po řece.”
“Zapomínáte, že z jihu by mohl přijít nečekaný odpor.”
“Je pravda, že tam žijí samí divousové, ale pokud bychom vedli další postup tudy…”
“Nepředbíhejte. Hlavně musíme vybrat spolehlivé posly. Rychlost jednotek musí být v souladu. Východníci se nechali unést a prošli dál a rychleji, než jsme čekali. Nikdo se přece nechce dostat do kleští!”
Strážný před vstupem kohosi pozdravil. To muže vytrhlo z debaty a mohli tak sledovat jak k nim vstupuje jejich nejvyšší velitel. Jeden po druhém ho uctivě pozdravili.
“Nové zprávy?” zeptal se Syn svých podřízených.
Jeden z nich přikývl.
“Vypadá to, že dezinformace určené Svaté armádě došly alespoň částečně sluchu. Většinu poslů, které k nim z Chrámu poslali se nám podařilo odstranit. Podle toho, co se našim lidem podařilo zjistit, si naprosto nejsou jisti stávající situací.”
“Na každý pád postupujeme rychleji, než jsme čekali,” dodal další z mužů. “V Chrámu budeme dřív, než se tam Svatá armáda vůbec bude mít šanci dostat.”
“A až budeme držet Chrám, nezbývá než doufat, že se svatí bojovníci, ve svém vlastním zájmu, projeví jako rozumní lidé,” ozval se zpoza Synových zad Miró.
K Miróovu překvapení se jeho slovům zasmála sotva polovina přítomných. Když se znovu zabrali do debaty, tentokrát zjemněné úctou, se kterou jednotlivé možnosti předestírali božímu synovi, prohlížel si jejich tváře. Některé z nich skoro neznal. Nováčci začali pronikat i do nejvyššího velení.
Všechny názory byly postupně vysloveny a rozebrány. Syn je vyslechl, učinil rozhodnutí a oni ho bez výhrady přijali za své. Před pouhými týdny se Syn s každým rozhodnutím obracel k Miróovi o souhlas, dnes o něj nezavadil pohledem. Miró sledoval Synův zátylek, když se postupně loučil s odcházejícími muži. Postoj jeho těla byl jiný, než v těch prvních dnech, kdy sestoupili z hory.
“Podcenil jsem tě,” řekl nakonec Miró, když osaměli. “Tvá jiskra je přesvědčivější, než jsem čekal.”
“Chceš si stěžovat?” obrátil se k němu Syn podmračeně. “Dělám přesně to, cos po mně chtěl.”
“Sbíráme příznivce rychleji, než jsem čekal. Až příliš rychle.”
“Jak jsi mi sám říkal, Chrám se dostal na hranu velikosti, kterou je možné udržet bez rozpadu. Zvrátili jsme rovnováhu. Svrháváme neměnnosti staré desítky i stovky let. A každá padající jistota srazí nejméně jednu další. Pravda je na naší straně.”
“Ty věříš,” vydechl Miró, “věříš každému slovu, které lidem kážeš.”
“Kdybych nevěřil, nebudou mít důvod mě následovat,” zamračil se Syn. “Já dávám víru, oni obětují krev.”
“A na jejím základě si buduješ svou vlastní rovnováhu.”
“Rovnováha je přirozená vlastnost světa. Kdo jiný než boží syn by se měl zasadit o její znovuustavení?”