40. část - Dolů

“Nikdy není pozdě,” zabručel Syn a prošel až k Miróovi.
Kouzlo úsvitu se ztratilo docela, když se Miró rozesmál.
“Jsem rád, že mi mou důvěru oplácíš upřímností,” řekl Miró a přátelsky položil Synovi ruku na rameno. “A také mě těší, že ses nakonec rozhodl mě neshodit.”
“Proč myslíš, žes uhodl jaké bylo moje rozhodnutí?”
“Protože,” řekl Miró lehce a poplácal Syna po zádech, “nechceš skončit dole vedle mne.” Než znovu promluvil, chvíli se zasněně díval na obzor. “Nepředpokládáš doufám, že bych tě nestrhl sebou?”
Syn zabručel a trhnutím shodil Miróovu ruku ze svého ramene. Miró se k němu obrátil a vážně se na něj podíval.
“Až sestoupíme dolů, až skutečně vytáhneme proti Chrámu, naše dva osudy se stanou jedním,” začal Miró. “Smiř se s tím. Když padne jeden, padneme oba. Stoupat budeme ruku v ruce.”
“Vsadil jsem na tebe, protože věřím, že jsi ta nejlepší šance na vítězství,” pokračoval Miró. “Ty a já vystoupáme po Chrámových stupních až úplně nahoru a necháme slunce, aby nám požehnalo. Doplňujeme se tak dokonale, jak je jen možné. Ty dodáš duchovní záštitu a já materiální a lidské zdroje.”
“Víš,” usmál se Miró, “byl bys blázen, kdybys nepřemýšlel o tom, zda by se ti nevyplatilo mě zbavit. Možná si myslíš, že bys skutečně mohl utéct a žít někde jinde nepovšimnut cizí život obyčejného nezajímavého muže, ale věř mi, že bys to nedokázal. Nejsi na to zvyklý, pokusil by ses prosadit, vyšvihnout, stát se někým víc a nakonec bys litoval, žes právě teď nenásledoval mou cestu.”
“Jak můžeš předjímat?” zavrčel Syn. “Dokázal jsem žít jako Passalin v Chrámu, dokázal bych to i jinde.”
“Jak dlouho?” zeptal se klidně Miró.
“Tak dlouho, jak by bylo třeba!”
“Sám bez průvodce a vedení?” pozvedl Miró obočí. “Pochybuji.”
“Proto jsi nezaložil dva požáry a neutekl se svou sestrou?” procedil Syn mezi zuby. “Protože bys ve skutečnosti sám nedokázal žít obyčejný nezajímavý život?”
Miró sebou trhl a zadíval se stranou. Kousl se do rtu.
“Nakonec, Syne, jsi boží syn,” zašeptal se stále odvráceným pohledem, “Naniu jsi určitě poznal.”
“Byla to jedna z novicek,” řekl Syn neurčitě. Zalekl se hloupé odvahy, se kterou před Miróem Naniu zmínil.
“Zlomili ji,” podíval se Miró Synovi do očí a v jeho pohledu byla jen bolest. “Nechtěla se mnou utéct. Uvěřila v tvého otce, ve všemohoucího slunečního boha. Když ses objevil, začal jsem doufat, že právě ty ji vyléčíš. Přesvědčíš ji, aby uvěřila v tebe, zaujmeš jeho místo v jejím srdci a donutíš ji pochopit, že její piedestal je jenom vězením duše. Pak se mnou snad, až bude Chrám v rozvalinách, odejít dokáže.”