Pětadvacet - Březen 1945

V hospodě je horko a dusno, křídlovka vříská, kdo má nohy, točí se v kole, jen staré babky posedávají v koutě, derou peří a klevetí. „Lékárníkovou Čechoslováci nepustili skrz hranici,“ překřikuje hluk Tante Gudrun. „Je to pravda,“ kýchne stará Volkelová tak mohutně, až se peříčka rozletí všude kolem, snáší se k zemi jako obří sněhové vločky, za chvíli jich celá závěj a v tom sněhu klopýtá paní lékárníková v růžových pantoflíčkách. „Na Linii bude zátah,“ prská skrz pivní pěnu Herr Teller, Vojtěch líbá paní učitelovou, sníh víří tmou a paní učitelová se směje: „Cos myslela, ty hloupá?“, ale její oči, černé uštvané oči, ty žalují, a Vojtěch Tonkou třese jako hadrovou panenkou: „Tak už se probuď, ty hloupá!“

A Tonka se probudí. Probudí se, ale víčka nechá pevně semknutá. Srdce jí buší až v krku. Tuhle noční můru prožila už mnohokrát, ale možná, že tentokrát otevře oči a zjistí, že to všechno, co se stalo potom, byl jenom ošklivý sen, že celou dobu blouznila v horečce, že je pořád ještě malá holka, táta v kuchyni pije fajné kafe a máti si hvízdá s rádiem.

„No tak, Toni, probuď se!“ Možná, že když teď otevře oči, uvidí zase tátu, ustaraného, ale živého. Tonku z té představy zabolí u srdce, ale ví, že to je marná touha. Poznala ten hlas. Neochotně si rozlepí víčka.

„Na endlich! To byla doba!“ směje se na ní starostovic Hanina. „Vstávej, vystupujeme! Nebo porajzuješ až do Vídně.“

Tonka zmateně zamrká. Do oken vagonu svítí mdlé jarní slunce. Zahvízdá píšťala, vlak se skřípěním pomalu míjí železniční dílny a před nimi se objevuje výstavná budova nádraží Gmund- Hauptbahnhof. Mašina s kakofonií bouchajícmích nárazníků trhavě zastavuje.

Další pracovní den právě začíná.