38 Rukopis

Po sněhu už zase nebylo ani památky, zůstalo jen bláto a lezavě vlhké pošmourno. Rozsvícená petrolejka v Evženově krámku lákala do tepla.
Lada zrychlila málem do běhu a vpadla do obchodu jako velká voda.
Než liškomág stačil něco říct, pleskla o pult dvěma obálkami: „Přišla jsem vyrovnat dluhy.“
Evžen se vzpamatoval z překvapení a zazubil se: „Dala jste si na čas.“
„Vím teď o hodně víc než předevčírem,“ podotkla Lada. „Vezmu to stručně a kdyby něco nebylo jasné, ptejte se.“
Evžen rychle probral bankovky z menší obálky a s cinknutím uložil odměnu za vystopování ježibaby do pokladny. Kouzlem Ladě přistrčil stoličku a sám se pohodlně opřel o pult: „Díky. Tak spusťte.“
„Před čtyřmi lety se beze stopy ztratil jeden mladík. Jmenoval se Ladislav Malina a zajímavé je na něm to, že byl obyčejný, ale měl přístup k informacím z našeho světa, a co se dozvěděl, to se pokoušel zveřejňovat. Pracoval na hlavní poště.“
„Odposlouchával to magické echo?“ vyhrkl Evžen.
„Přesně tak. Použil formu povídek a skutečně je vydal. Někdo zasáhnul – asi oddělení pro utajení – a knížka zmizela z oběhu, ale já jsem se k jednomu výtisku náhodou dostala. Právě proto mě ten případ začal zajímat. Popisuje se tam i aféra s Raptorem.“
„Vážně?“ podivil se Evžen.
„Opravdu. Matně si vzpomínám, že se o něm psalo v novinách. Nebyl jste to vy, kdo ho nakonec dostal?“
Evžen netrpělivě přikývl: „Ano, ale to už je dávno. Co provedli s tím klukem?“
„Tenkrát asi nic. Jenže on měl ještě další materiál a ten chtěl zveřejnit jako reportáž. Mluvila jsem s jeho otcem. Ladislav řekl, že zjistil něco fantastického, úplnou bombu, jen si ještě musí všechno ověřit. Odešel z domu a už ho nikdo nikdy neviděl. Čtyři roky se nic nedělo, až jsem do hry vstoupila já.“
„Vyptávala jste se na poště?“
Lada přisvědčila. „Potkala jsem tam dvě čarodějky, před oběma jsem Ladislava Malinu zmínila, odezva žádná, ale hned potom se na mě přilepila ta ježibaba. A možná si pamatujete, že jsem u ní našla důkaz, že ji poslal někdo z pošty.“
„Myslíte ten papírek? Jasně.“
Lada pokračovala podrobným vylíčením, jak ve vydavatelství získala klíč, jak se jí situace zkomplikovala neustálým sledováním, Jandákovou snahou ničit stopy, a nakonec přímým útokem, který přežila jen díky lišce Matyldě.
Evžen se ušklíbl: „Měla jste zatracené štěstí, že jste jí padla do oka. Matylda nemá ráda vpády na svoje území a s vetřelci se nepáře.“
„Měla jsem ten dojem,“ souhlasila Lada. „Ale pomohla mi a hodně. Díky ní jsem našla správnou schránku a mám tohle!“
Otevřela větší obálku, vysypala Malinovy papíry a ukázala na barevně zatržený odstavec: „Přečtěte si tohle.“
KROMĚ SVĚTA, KTERÝ ZNÁME, EXISTUJE JEŠTĚ DRUHÝ, PARALELNÍ A UTAJENÝ. NEPLATÍ TAM BĚŽNÉ PŘÍRODNÍ ZÁKONY. LIDÉ, CO TAM ŽIJÍ, DOKÁŽOU VĚCI, KTERÉ MY ZNÁME JEN Z FILMŮ. ZDÁ SE PODIVNÉ SERIÓZNĚ HOVOŘIT O KOUZLECH, ZNÍ TO JAKO NESMYSL, ALE Z NEDOSTATKU VHODNĚJŠÍHO POJMU SE HO BUDU PROZATÍMNĚ DRŽET. PARALELNÍ MĚSTO S VLASTNÍMI ZÁKONY JE UKRYTÉ V PODZEMÍ. PŘI BUDOVÁNÍ METRA SE PORUŠILA NEPROPUSTNÁ HRANICE A VLÁDA S TĚMITO NEBEZPEČNÝMI BYTOSTMI UZAVŘELA DOHODU. NIKOMU NEPROZRADÍ JEJICH EXISTENCI, NECHÁ JE V KLIDU ŽÍT, JAK JSOU ZVYKLÍ, A ČARODĚJOVÉ BUDOU NA OPLÁTKU OVLIVŇOVAT DŮLEŽITÉ UDÁLOSTI V JEJÍ PROSPĚCH. DO TOHOTO UTAJOVANÉHO MĚSTA SE DÁ DOSTAT METREM. STAČÍ NEVYSTOUPIT Z POSLEDNÍ PŮLNOČNÍ SOUPRAVY NA STANICI LENINOVA. TENTO POSLEDNÍ NOČNÍ VLAK NEJEDE DO NORMÁLNÍHO DEPA, ALE NA PŘESTUPNÍ STANICI, ODKUD SE DÁ POKRAČOVAT DO UTAJENÉHO SVĚTA. (Prověřit).
Evžen užasle zakroutil hlavou. Poklepal drápkem na poznámku přičiněnou zelenou tužkou: „To jste psala vy?“
„Ne. On.“ Lada se vzrušením málem zadýchávala. „Jsem si jistá, že to zkusil, že jel tím posledním vlakem a někam se opravdu dostal.“
„Jenže ven už ne.“ Evžen nevydržel v klidu, začal nervózně přecházet sem a tam. „Nelezte tam sama. Musíte mít krytá záda.“
Lada se vyzývavě usmála: „Už jste se někdy svezl metrem?“
Evžen úsměv opětoval: „Dvakrát nebo třikrát. Docela mám chuť si to zopakovat.“