Padesátka - Kobovy noční můry - 39

Zlověstné ticho, které se rozhostilo, ještě zesílil zvuk harmoniky. Chvěl se, vibroval a znepokojoval.
Jakub Brzda nakonec nevydržel.
„Rejstříku, heršvec, přestaň si hrát na Divoký západ a zmlkni.“
Rejstřík se načepýřil a dotčeně zastrčil harmoniku pod křídlo.
„Radši budu mluvit dobrovolně“ prohlásil spisovatel. „Máš totiž, Kobo, hodně přesvědčivé způsoby, jak rozvázat jednomu jazyk.“
Koba se potěšeně zatetelil.
„Však jsem tě je taky učil, ne? Drobné detaily přece můžeme přehlédnout. Jméno máš, jenom jedno sice, ale ono se to čtenářům lépe pamatuje. Navíc je takové úderné.“
„Víš, co znamená? A komu přřřezdívali Koba?“ krákl načuřeně havran.
„Ne. On už někdo tohle jméno má? Ale já byl určitě první, to je moje tvůrčí invence!“ rozčílil se Brzda. Havran jen rezignovaně zatřepal křídly.
„No, uznávám, nemáš rodiče, nemáš rodinu, ale to jsou zbytečnosti, co by tě jen zdržovaly od tvého úkolu.“
„Nesouhlasím,“ pronesl Koba. „Vadí mi, že nikoho nemám. Neměl jsem rodiče, neměl jsem dětství. To se prostě nedělá. Každý má právo být klukem. Každý chce nějaké vzpomínky na dobu, kdy jen nemakal od sirény do sirény.“
„Ale Kobo, neříkej, že takové zbytečnosti postrádáš? Vždyť ti je plně vynahrazuje pocit dobře vykonané práce!“
„Já ti dám, dobře vykonaná práce! Mlátit lidi, tomu říkáš práce? Vždyť je to hnus, vždyť to bolí! Tuhle jsem si přirazil pendrekem palec muklovi k lebce, a jak mě to bolelo!“
Rejstřík jen zvedl oči v sloup.
„A rodinu, sakva, taky moc postrádám!“ zařval Koba. „Ty rodinu určitě máš a mně ji nedopřeješ. Musel jsem si ji najít sám. Pana velitele a ostatní dozorce.“
Spisovatel uznale zakýval, ale Koba se nedal přerušit.
„Jenže taková rodina, co tě podrazí, taková nestojí za nic. Kdo mne chtěl vyválet v umývárně v mýdlové vodě, o tom jako nevíš nic?“
Jakub Brzda s podivem pootevřel ústa.
„A to není všechno. Ve vězení se nedá kloudně promluvit, kujva! Jak si chci zanadávat, je z toho sakva kujva pudel! To se dělá chlapovi, že si ani ulevit nemůže?“
Brzda pootevřel ústa víc a vytřeštil oči.
„A zkusit mě udusit slabikou –de- taky není hezký! Když se ti postava nelíbí, pošlu ji na odpočinek normálně, ne?“
Spisovatel zalapal po dechu.
„A to nejhorší – kde je můj starý pendrek a bagančata? A proč jsi mi místo nich poslal ty zatr... zatr... zkrátka králičí bačkůrky? Když je nechceš nosit sám, proč je kujva rveš na nohy někomu jinému?“
Brzdovi spadla čelist do nejnižší možné polohy a oči mu skoro vypadly z důlků.
„Ale já... co jsem tam poslal Neviho... tak jsem nepsal... nemohl... jsem ... se soustředit...“
„To vypadá, drrrahý Brrrzdo, že ti někdo pytlačí v rrrevírrru. A kdopak si myslíš, že to je?“