Padesátka - Kobovy noční můry - 38

„Simono, prosím, zajdi se nadýchat na zahradu čerstvého vzduchu. Tady to nebude nic pro slabý povahy. Jo, vím, že jsi zdravotní sestra, ale tu nebude potřeba, nejvýš tak havrany – jestli chceš, tak zůstaň, Rejstříku, budeš pak moct oblíznout, co zbyde. Fakt, padej, Simono. My si tu musíme s Brzdou sakva důkladně promluvit.“
Simona popadla tašku a vyšla na zadní zahradu.
Jen za ní zaklaply dveře, ozval se Koba znovu: „Tak a teď si můžeme promluvit mezi chlapy, Jakube Brzdo. A fakt mám na tebe hafo otázek, jen si kujnik vzpomenout, jaké – vlastně, musím si je logicky srovnat.“
„Než si to promyslíš, Kobo, začnu s těmi svými,“ vmísil se do rozhovoru Nevi. „Takže pane autore, vezmu to po řadě: Kde jsem se v tom vězení vzal? Proč jsem měl na hlavě ten pytel, co nešel sundat? Za co mě zavřeli? Proč si na nic nepamatuju? Proč neznám své jméno? Kdo jsou moji rodiče? Proč nic nevím?“
Jakub Brázda se chytil za hlavu už při třetí otázce. „Nech toho, okamžitě toho nech! Nebo ti řeknu pravdu!“
„To právě chci, ať se dozvím cokoliv!“ napřímil se Nevi.
„Tak jo. Tak poslouchej. Přivedl jsem tě do příběhu jen tak.“
„Jen tak?“ sřekli se Koba a Nevi.
„Jen tak, z ničeho nic. Vobyčejnýho blbýho maníka, kterej nemá jméno a nemusí nic vědět, protože na něj čtenář po dvou stránkách zapomene. Protože je tam jen na chvilku. Jako kanónenfutr. Nerozumíš? Jako mukl, kterému má Koba vyrazit zuby a poté způsobit otevřenou tříštivou zlomeninu penisu! Moji čtenáři by to tak chtěli!“
Rejstřík se svalil naznak a válel se po podlaze smíchy, zatímco Nevi se snažil v uvedeném údu nahmatat kost.
„Hade!“ zařval Koba. „Nevi je můj kamarád! Ale jak si řekl, tak to bude, jen si to zkusím na tobě!“
Zvedl pendrek a vší silou švihl Brzdu přes slabiny. Stalo se ale něco divného. Pendrek bez jakéhokoliv odporu prošel Brzdou, kterému ani v nejmenším neublížil, a strhl Kobu s sebou. Ten také proletěl spisovatelem a teď se válel na zemi s vyraženým dechem.
„Kujva, jaktože... jaktože...“ sípal mezi pokusy se nadechnout.
Nevi nasadil hmat, okoukaný od Simony, a vrátil Kobovi dech.
„Kobo, ty trrrdlo, to musíš být tak hrrr? Vždyť ty v tomhle světě nemáš hmotné tělo, a tvůj pendrrrrek taky ne!“ přiskočil ke Kobovi Rejstřík.
„Za tohle ho zabiju i nehmotný!“ zasyčel Koba. „Ale napřed mu položím své otázky! Všechny otázky, které mám!“
„Jen to ne!“ ozvalo se trojhlasně.