Padesátka - Kobovy noční můry-32 - předčasně

„Jdeme na to,“ zašeptal Koba. „Nejprve odlákat strážné.“
Rozběhl se prázdnou chodbou a před dvojicí strážných, hlídkujících u mřížky vzduchotechniky, začal poskakovat a dělat na ně dlouhý nos, oslí uši a vztyčený prostředník. Pak se rozběhl, doufaje, že ho vzteklí strážní budou následovat.
Stráže zklamaly. Přenesly váhu na druhou nohu a stály dál.
„Simono,“ šeptl Rejstřík, „Koba to nedá. To chce překvápko z kabelky.“
Simona poodešla za roh a místo ní se za chvíli objevil jeden z krysáků. Postavil se na zadní a připravil si své nářadíčko do tlapky. Než však stačil zacílit na boty strážných, Koba strašně zaječel a omdlel jako špalek. Oba strážní se sehnuli, Kobu sebrali a odnášeli na ošetřovnu.
„Tak stráže by byly odlákané,“ šeptl Nevi Rejstříkovi. „Akorát Koba je taky vyřazen z boje.“
Rejstřík kývl na krysáka a spolu zmizeli ve směru, kam strážní odnášeli Kobu. Ozvalo se nové Kobovo zaječení, bouchnutí dveří, otočení klíče v zámku a kličkující Koba, pronásledovaný krysákem, přiběhl opět k mříži. Když spatřil Simonu, napřáhl proti krysákovi pendrek a zařval: „Koukej se klidit, zmetku!“
„Copak, Šípková Růženko, druhou pusinku nechceš? Tomu tedy říkám vděčnost,“ odplivl si krysák a zmizel opět za rohem.
Koba se začal dobývat do ventilační mřížky nabroušenou lžící. Šrouby odolávaly a okamžik, kdy si Koba zasekne lžíci do levačky, se blížil.
„Kujva, chtělo by to...“
„...šrrroubovák?“
„Díky, Rejstříku.“
Konečně mřížka padla na zem. Koba si přeměřil otvor a pravil: „Měli byste postupovat kupředu touhle chodbou. Díky své rychlosti a hbitosti vás předejdu a otevřu vám posléze hlavní bránu.“
„Hodně štěstí, Kobo!“ rozloučili se Nevi, Simona a Rejstřík a vyrazili nejprve za roh pro Simoninu tašku. Koba si zjevně oddychl. Nestál o obecenstvo ve chvíli, kdy chtěl své špeky prolisovat uzounkým vstupním otvorem do ventilace.
...
Naše trojice kráčela chodbou. Nevi, zavěšen do Simony, nesl její tašku, Rejstřík rozverně poletoval ode zdi ke zdi. Kobu nebylo ve ventilaci vidět, ale o to lépe slyšet.
„Sakva, kde je ten jistič!“
„Aha. Majznu tě pendrekem a ...“
„... a proč je tady kujva taková tma? A ta díra mezi listy vrtule je úzká!...“
„... pomoc, já visím! Nejde to dopředu ani dozadu! Jak já se odtud...“
„Rejstříku, prosímtě, zkrať mu to utrpení,“ poprosila Simona.
„Šmarjá, ale ona nemyslí definitivně!“ honem dodal Nevi.
Rejstřík sedl Simoně na předloktí, potrhl křídly a zvuky ze šachty se změnily.
„Nééé!!!! Co to jé!!!! Ono to zeleně svítí a lechtá!!! Íííí!!! Nééé!!! To jsou svítící housenky. Nesnáším housenky. Nechte mně bejt! Zdrhnu vám! “
Žbluňk!
„Vodááá! Já neumím...blblubluu... Jé! Svítící zelený skákající delfín! Prej hydrotaxi? To si nechám... blblblulu... nemůžeš vrchem, pitomo?“...
„Jauvajs! Konečně suchá zem. Co to proboha...? Plamenomet? Vypněte to! Vypněte to!... Slává! Jak ono se to... taky to nemohli udělat širší? Dveře!!! Hurá, hurá, hurá!!!“
Simona uznale pohladila Rejstříka po upoceném peří.
„Díky, kámo,“ dodal Nevi.
Pokračovali v chůzi chodbou, dokud se proti nim neobjevil upocený, namočený, očouzený a zeleně oslizlý Koba.
„Takový šlendrián! Představte si, u brány nebyla žádná stráž a brána dokořán! No jen se na to pojďte podívat!“
Rozběhli se všichni chodbou. Koba nelhal. Brána byla dokořán.
Nevi, Simona a Rejstřík váhavě prošli ven. Ohlédli se.
„Kobo, pojď přece taky. Nebo nechceš?“
„Chci,“ zafrflal Koba. „Ale takhle jednoduše mě to nebaví.“
Nadechl se, vydechl a vyšel ven z vězení branou, nad kterou se skvěl nápis DNES: DEN OTEVŘENÝCH DVEŘÍ.