Hra věčných

Tu hru rozehráli na úsvitu věků a trvala už opravdu dlouho.
Popravdě jde jen stěží říct, jestli je vlastně bavila hrát, i když v ní oba nacházeli jisté zalíbení.
Každý ji hrál tak odlišně, a přeci občas tak podobně, byť jejich taktiky byly velmi rozdílné.
Jeden budoval tam, kde ten druhý ničil. Nechal růst stromy, kde před tím tekla láva. Tvořil oázy vprostřed pouští. Deštěm dusil ničivé požáry.
Byli jako den a noc. Jako stvoření a zkáza.
Jeden z nich pak s vítězoslavným úsměvem přivedl na Zemi lidské plémě.
Jen si už nedokážu vzpomenout, který z nich to tehdy byl.