Verše

...sedmerem výkřiků s krví,
sedmi máky zdvojenými,
matné luny v temných sálech
zrcadel se roztříštily…
Jak krásné verše. Vzpomněl jsem si na ně právě teď. Ležím a sotva dýchám. Bojím se snad blížící se smrti? Smrt je jen přechod do jiného stadia, tak proč se bát. A že se mnou nikdo není? Na druhou stranu nakonec každý musí přejít sám.
Vzpomínky ke mně přicházejí a zase odcházejí. Jsou to jen útržky, co se náhodně vynořují z mé paměti. Brzy se vytratí.
Ty verše jako kdyby byly o mně. Sedm výstřelů a z mého těla prýští krev rudá jako vlčí máky.