Paranoia

„Tohle nemůžeme řešit po telefonu, určitě ho napíchli.“
„Napíchli? Kdo?“ nechápu.
„Přece oni,“ zašeptá konspirativně.
„Aha… oni,“ s obtížemi potlačím povzdych.
„Čekej na konečné autobusu. Přesně za deset minut.“
Ani se neptám, jak může vědět, že to stihnu - neřekla jsem mu, že jsem v kanceláři. Místo toho nenápadně shodím nohy ze stolu a vypnu monitor. Kam jen tu kameru umístil?
V určeném čase stojím na určeném místě. Připadám si jako pitomec. Ten pocit zesílí, když si uvědomím, že se podvědomě rozhlížím ve snaze objevit skrytého nepřítele…
„To, že jsi paranoidní, ještě neznamená, že po tobě nejdou,“ ozve se za mnou.