Sonet 30.4.

Otče můj, pane můj, směr krokům dáváte,
vždy jsem byl poslušen tomu, co říkáte,
hleděl jsem do očí z kalené oceli,
jež tolik poznaly, jež tolik viděly.
Přání a žádosti byly mi rozkazem,
toužil jsem zaslepen být vaším obrazem,
neviděl, neslyšel, myslet jsem odmítal,
když jsem vám po boku co váš pes klopýtal.
Meč svůj jsem vytasil, horkou krev prolíval,
v mrazu a v požáru při vás jsem prodlíval,
bez všeho věřil jsem, že náš voj reptá,
slepý syn, poslušný, na nic se neptá.
Jak rád bych pro vás šel na konec světa,
prosím vás, rozkažte, po mně je veta.