Louda

Hrozně ho bolela hlava. Zem byla jak beton. Už aby zapršelo, pomyslel si. Stěžovat si ale nehodlal a odhodlaně se znovu pustil do prorážení ztvrdlé hlíny. Když mu začala vykukovat hlavička, uslyšel hlasy ostatních.
„Dělej!“
„Přidej!“
„Neloudej se tak!“
Znovu zatlačil, i když mu docházely síly. Kořeny se najednou zdály hrozně daleko a živiny neproudily zdaleka dost rychle.
„Nechte si to kibicování,“ obořil se stonek na ostatní, „a radši mi koukejte uhnout ze světla. Nemůžu fotosyntetizovat…“
Nasadil na květ. Shlížel teď na svět z takové výšky, až se mu zatočila hlava. Poslední petrklíč se otřepal a konečně se uráčil rozkvést.
--------------------------------------------------------------------------------------
Poznámka: Znáte to: když už nemám krev, tak aspoň tohle BJB...