Přes propast času

Stojím na vrcholku kopce, s jasným nočním nebem nad hlavou. U nohou mi leží údolí, kde se zítra odehraje bitva. Za ním v protějším svahu se mezi stany vojenského ležení mihotají desítky ohňů a svou září zdařile konkurují hvězdám na obloze.
Připadám si, jako bych nestála nad pozvolným svahem, ale na okraji propasti, která mi dovoluje pohlédnout do hlubin dávných časů. Kdysi bych do podobné propasti skočila i bez naděje na návrat. Dnes jsem vděčná za ten mírný svah, který mi umožňuje podniknout cesty do minulosti a zase se vrátit do 21. století s jeho pohodlnou postelí a horkou sprchou.