Otevřená hlubina

Lze otisknout chodidlo do rozbouřené hladiny moře, slyšet hlas němých v útržcích větru, setřít slzu utonulých?
Moře, propastná tůně, hromadný hrob plný života. Pustina bez konce, když se trosky lodi zplihle pohoupávají v prostoru bez jména, směru, naděje. Žízeň žhne jak polední slunce a rum, který se nekazí, dávno protekl těly jako cedníkem. Roní námořníci slzy z rumu? Pláčou ještě vůbec, když čas usychá, nachyluje se a bere, co dal. Zapomenutí, spolknutí vodní hlubinou, bez pomníku, kříže…
Ten, který otiskl nohu do vodní hladiny, slyšel volání němých, jistě setře slzu i utonulým, i kdyby v jejich pláči bylo mnoho rumu.