První krůčky

Každého večera vycházela ta bělovlasá, shrbená stařenka před svou chaloupku. Nenašel by se den, kdy by nevykonala tento svůj rituál – byť by třeba řádila sněhová bouře, nečekali byste na ni marně.
Zdálo se však, že ona marně čeká. Nedala ovšem najevo, na koho, nebo na co. Žádné jméno šeptané do dáli. Ani jediný náznak.
Jednou se však něco změnilo. Snad že kdesi zpíval slavík.
Stařenka se rozesmála. „Letos sis dal na čas!“
Smála se a smála a samým smíchem mládla, až na jejím místě stála malá dívenka.
Rozběhla se na louku – a kamkoliv šlápla, tam dalšího rána zářily barevné květy.