Psáno na základě vlastního prožitku, jen jsem nebyla manželka, ale dcera.
Seděla u postele a držela ho za ruku. V téhle místnosti byly tři postele, spousta přístrojů a neustále se ozýval jemný bzukot.
Ruka, kterou svírala, nijak nereagovala. Mluvila na něj, hladila ho, slibovala. V duchu se modlila za zlepšení.
Chtěla být silná, aspoň tady neplakat, ale slzy měla na krajíčku.
Když přišel večer a s ním i čas odchodu, zamávala mu ještě na rozloučenou a zašeptala mu, že ho miluje.
Na JIP bohužel nemohla přespávat.
Ráno se chystala, že za ním zase přijde. Ale na cestě ji zastihl telefon.
„Je nám líto, ale Váš muž před chvílí zemřel.“
Naděje umřela.
Je to už pár let (5), ale pořád si tu atmosféru tam pamatuji.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Achjo. Au. Napsalas to
Carmen
Achjo. Au. Napsalas to výborně, je mi z toho strašně smutno...
(A strašlivě opožděné virtuální objetí. :) )
Podepisuji, co napsala Carmen
Lee
Podepisuji, co napsala Carmen. Doufám, že čas aspoň částečně zahojil rány.
Au au au. Přidávám se k
Azereth
Au au au. Přidávám se k ostatním...