Prasklé trubky

Vodovod v naší čtvrti potřebuje důkladně předělat už dvacet let, ale teď to vážně přehnal. Prasklé trubky v devět večer, sakra hloupý vtip. Samozřejmě mám příšernou žízeň, doma ani kapka vody a sámoška až do rána zavřená.
Vyklepávám do džbánu všechny formičky na led. S trochou štěstí led roztaje a budu mít vodu. Mezitím se jdu vyvalit k televizi.
Seriál skončil. Džbán je plný ledových kostek. Marně se pokouším si z něj nalít – sotva hlt.
Tak jinak. Vysypu kostky do hrnce a postavím na sporák.
Ano, tohle by bylo rychlejší, kdyby se ta mrcha rovnou nevypařovala. Moje drahocenná voda!
Vzdávám operaci sporák. Cucám kostku. Dávají detektivku. Opatrně ohřívám džbán s ledem rukama.
Po nočních zprávách se dostavil úspěch: Půl deci.
Žízní nemůžu spát. Repríza arménského uměleckého čehosi ve filmovém klubu myšlenky příliš neodvádí; krajina na obrazovce je vyprahlá skoro jako moje hrdlo.
Půl páté ráno. Začíná svítat. Led konečně roztál. Dopíjím poslední vodu – celkem za celou noc jí mohly být tak tři decky. Mám žízeň, k čertu!
Sedm hodin. Sámoška otevírá. Vrazím dovnitř, popadnu balík balené vody a ještě jednu flašku navíc. Tu otevřu a ještě u regálu do sebe půlku naliju.
Jistě, přistavili na rohu cisternu. V jedenáct dopoledne.