Ticho napříč časem

Remus se schoulí do křesla a zahledí se směrem k oknu. Měsíční světlo prosvítá mezi temnými mraky.
Sirius se na něj upřeně dívá a opatrně listuje v duchu slovy, která by mohl říct.
"Tichošlápku... neciv na mě."
"Nevím, co říct."
"Hezky se s tebou mlčí, víš," Remus se neubrání úsměvu.

*

Sedí vedle sebe v tichu přerušovaném jen praskáním ohně. Sirius si nervózně prohlíží vlastní ruce.
Remus začne vyprávět o knize a pak se odmlčí. Světlo z krbu mu zjemňuje stíny v obličeji.
"Promiň," odkašle si Sirius, "odvykl... jsem si mluvit."
"Mně to přece nevadí," Remus ho zlehka vezme za ruku.