Ze života po válce

Jdu spát poslední, vstávám první. Stihla jsem jen jeden krátký sen, ve kterém se za mnou zastavil Fred a zajímal se, jak si užívám famfrpálové soustředění v Irsku. Moc ráda jsem Freda viděla, ale přitom jsem si bolestně uvědomovala, že ho přeci už vidět nemůžu. Díky, mozku.
Ráno je uhnané, dopoledne bolestivé. Od rozbřesku z nebe tiše padají galony vody. Strhaná z angličáků ("Budeme trénovat po mudlovsku!" tetelila se trenérka Harpyjí) poslouchám nářky brankářky, která je přesvědčená, že má příliš svalnatá ramena. Zacpu si pusu sendvičem, abych jí neřekla - co blázníš, vždyť jsi ta nejkrásnější holka na tomhle zpropadeném ostrově.