Nírnaeth Arnoediad

Bylo po bitvě. Alespoň pro nás. V uších mi stále ještě zvonil hlas Glorfindelova herolda: „Ústup! Ústup!“ Mrtvé jsme nechávali ležet.
V údolí pod námi klidně protékal Sirion. Hleděl jsem do jeho vod. Ruka, kterou jsem držel v dlaních, byla ještě teplá, ale pomalu chladla. Ač jsem nechtěl, vyhrkly mi slzy.
„Netruchli, můj princi.“ To byl Ecthelion. Ve tváři měl stříkance černé krve.
„Byl to můj přítel,“ zašeptal jsem.
„Byl to voják.“
„Znal jsem ho…“
„Voják. Stejná zbroj, stejný štít. Jenom voják.“
Vzhlédl jsem naplněn nenávistí.
„Každý muž je nahraditelný,“ řekl ledovým hlasem. „To si pamatuj, pokud jednou chceš vládnout.“