Víla

Dokonce i víly umírají. Nakonec.
Víla se, když přijde její čas, postaví na jedno ze svých oblíbených míst.
Vybírá podle toho, který živel ji zplodil. Větrné návrší. Tišinu u potoka. Vonící zorané pole. Zelený hájek.
Chvíli čeká. Na nejlepší okamžik. Pak začne šeptat. Slova se rozptýlí. Do větrného tance. Do kapek tříštících se po oblázcích. Do úrodné prsti. Do ševelících listů.
Víla se zpovídá ze svých činů.
A s každým slovem se víla vytrácí. S každým slovem je lehčí a průsvitnější. Tím posledním splyne se svým živlem.
Vílina smrt je šťastná, ať už byly její skutky jakékoli. Víly nikdo nesoudí.