19. Nebeská znamení

Loď se líně pohupovala na hladině. Tři bratři leželi na zádech, tak daleko od sebe, jak to jen šlo, a pozorovali noční oblohu. Žádný z nich nemluvil. Nad horkými hlavami chladně poblikávala jižní souhvězdí.

Ozvalo se zachrchlání: „Podívejte, kluci, padá hvězda!“
„A co má být?!“ Artur si odplivnul.
„Je nádherná!“
„Cože? Děláš si srandu?!“ Starosta se opřel o lokty a s pusou dokořán zíral na bratra. Pak mu to došlo. „Sundej ty růžové brýle!“
„Ani náhodou,“ odsekl Knihovník a láskyplně upravil blýskavá sklíčka. „S těmihle brýlemi jsou hvězdy blíž. Větší a krásnější. Září. Padají jako na zavolanou. Slyšíš mě, Arte?“ strčil nohou do nejmladšího bratra. „Už zase. Něco si přej!“
„Zmiz ve vlnách!“ zavrčel Artur. „Zmizte oba!
„Na nic lepšího se nezmůžeš?!“ Starosta se pohrdavě ušklíbnul.
„Proč? Mám jediné veliké přání! Nevyplout s vámi na moře!“
„Konečně jsme za jedno!“ Starosta se ošklivě uchechtnul: „Čí myslíš, že je to vina?!“ Chytl se za srdce. „Být ušlechtilý. Pomáhat a chránit! Pitomé nápady byly odjakživa tvoje parketa!“
„Nikdo tě nezval! Lepší pitomé nápady než falešná politika!“
„Nekecej. Jsem to alespoň někam dotáhl!“
„Kam?“
„Sem. Všichni jsme to dotáhli akorát na tuhle loď!“ Knihovník vzdychnul a otřel si rukávem zpocenou pleš: „Jsme na tom stejně, pitomci! Přestaňte se hádat a přejte si něco lepšího.“
„Jako co?“
„Jako znamení!“
Artur se zadíval do hvězd.
„Jasně! Nebeské znamení,“ vyrazil ze sebe Starosta. „Další pitomý nápad! K čemu?! Tak jako tak míříme do pekel.“
„Do Pavích vod, Beníčku!“
„To vyjde nastejno!“ Starosta namířil na Artura prstem a šťouchnul ho do hrudníku. „Zatracenej chorobnej lidumile! Tobě, by nepomohlo ani osvícení!“
Zmlknul a vytřeštil oči. Nebe se rozsvítilo. Temnotou prolétl jasný záblesk a ozářil Arturovu tvář. Oblohu začaly křižovat světelné šmouhy. K hladině se řítil hvězdný roj.
„Nebeské znamení!“ vyhrknul Knihovník a narovnal si brýle, aby o nic nepřišel.
Artur zblednul: „Tolik hvězd by padat nemělo! Něco se děje!“
„Konec jedné éry, výbuch veškerých známých jistot, pád Svaté říše, nevratná změna klimatu, času a počasí!“ recitoval Knihovník.
Artur mu strhnul brýle z obličeje.
„Anebo také ne…“
Nad hlavami jim zuřila světelná boře. Hvězdy hořely plamenem a ztrácely se v oblacích štiplavého dýmu. Známá souhvězdí vybuchovala, rychle a hlasitě, jako nepodařený ohňostroj. Dračí hlava, Bílý medvěd, Starý námořník, Živoucí bohyně – všechna končila v moři.
Starosta povstal, vypnul tučná prsa a napřáhl ruku k nebi. „Přichází nová éra!“ Odkašlal si. „Zdvihněte brady a chopte vesel. Buďte připraveni!“
„Co budeme dělat?“ zašeptal Knihovník. „Dostal záchvat politiky!“
Artur se chopil vesla a udeřil bratra do hlavy: „To přejde.“

Jako poslední se z oblohy utrhlo souhvězdí Velkého rejnoka. Nastala absolutní tma.
V moři zlověstně zašplouchalo a na hladinu se vynořil černý stín.