I boty mohou zradit

„Přijeli jsme včera pozdě večer. Uvázl nám vozík, dcera prochladla...
Elin stojí mezi vojáky a postelí. Mluví přesvědčivě. Vojáci jsou preventivně podezíraví, ale když madam Cecilie jeho slova potvrdí, kývnou.
Pozorně prohlížejí pokoj, posteli se zatím vyhýbají. Znepokojeně sledují červené skvrny tváři a chrčivý dech nemocné.
Najednou Elin ztuhne – zrada! U postele zapomněl Mikaelovy pracovní boty, křusky zcela nedívčí velikosti. Honem odvést pozornost!
Zachrání ho ostrý hlas madam Cecilie.
„Zítra vypadnete, nemocnou tu nechci.“
„Prosím… aspoň než přestane pršet!“
Elin dramaticky ukáže na okno, zatímco zakopne boty pod postel.
Madam neochotně přikývne.
„Dobrá. Ale mezi lidi mi ta holka nesmí!“