Přiznám, že mi téma moc nesedlo do linky příběhu, ale nějak jsem ho snad zakomponovala...
Navazuje na Když oba vědí, s kým mluví
Praha, listopad 1917
„Moje paní vás zve na kávu, slečno Krásová. Pozítří ve čtyři,“ oznámil jí po velké vizitě profesor Grübner. Oznámil, nezeptal se. Nejspíš dobře věděl, že by neodmítla.
Toninka neznala nikoho, kdo by profesorovu manželku nemiloval a sama nebyla výjimkou. Paní Helena byla obdivuhodná. Ke Grübnerovým ovšem chodila ráda ještě z jiného důvodu. Měli jen tři dcery (nejstarší Elke vystudovala farmacii) a jistota, že jí tam nebude nikdo nikoho dohazovat, byla prakticky absolutní.
„Gratuluji,“ pronesl polohlasem doktor Kilián, když si byl jistý, že je šéf z doslechu.
„Myslíte, že tu mám protekci, co?“ odfrkla. Na tom, co si myslí jí nezáleželo.
Následující - v němž se podíváme trochu víc do minulsoti
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Pěkně jsi se s tématem
mila_jj
Pěkně jsi se s tématem srovnala, těším se na to další. :)
díky, byl to trochu oříšek
Arenga
díky, byl to trochu oříšek
Ve dvacátých letech stejný
Elluška
Ve dvacátých letech stejný problémy jako dneska, mně taky furt chtěli někoho dohazovat, brrr :D
Čteš se příjemně, jako vždy.
díky moc
Arenga
díky moc
Dohazování je mor. Doktor
Alexka
Dohazování je mor. Doktor Kilián vypadá taky jako zajímavá postava. Jsem zvědavá kam nás příběh zavede dál.
Toninka si rozhodně myslí, že
Arenga
Toninka si rozhodně myslí, že je to mor dýmějový, ještě říznutý s cholerou a neštovicemi