Tichý mokrý svět

Netoliko, že je déšť, ale neslyším.
Vím, že venku padá déšť, já jej neslyším.
Svoje kroky, prudký dech, slova neslyším.

Uch,
nemám kudy dostat se na čerstvý vzduch,
pod zemí mě poutá čarodějný kruh,
bezmocný jsem duch.

Mám hlad, tak co naplat, že mi chutná,
co naplat, když není co žrát, duše smutná.

Nevím ani, kudy toužím jít a kam,
a to, že směr na výběr vůbec mám,
to je právě klam.

Hned
jak uplyne těch sedm neděl, hodina a sto padesát let,
až zatékající voda rozruší ty čáry a pustí mě vpřed,
proderu se v svět.

Tichý mokrý svět.