12. Rozhraní

Výcvik je dobrá věc.
Ne, výcvik je dokonce skvělá věc. Naučíte se spoustu věcí, na které nemusíte později přicházet sami díky draze vykoupeným zkušenostem.
Maud měla obojí. Jak výcvik, tak zkušenosti.
Dost zkušeností na to, aby si dokázala přiznat, když si není jistá.
No, teď si jistá nebyla.
Na dně jámy se skrývala okovaná truhlička. Což vzbuzovalo množství různých otázek.
Co v ní je? Je to něco dobrého, špatného, nebo nezajímavého? Vlil se temný proud do ní, nebo pod ní? Je lepší ji vyzvednout nebo ponechat. A konečně - kde někdo sehnal takovouhle bezvadnou okovanou truhličku?
Maud si promnula kořen nosu. Myšlenky měla lehce mlhavé; to se vám stává, když celou noc nespíte. I když jste zvyklí.
Do hlavy se jí vkrádal nepříjemný pocit, že v tomhle případě jsou ve hře síly, jimž tak úplně nerozumí.
Několik roků výcviku, zhruba třicet let praxe a zase se cítí, jako když začínala? Pocity nejistoty, velkého, neuchopitelného tajemství, chůze na ostří nože, spoléhat se na instinkt... tančit světlem nebo vládnout tmě? Je pád o tmy vlastně něco špatného? Jen hlupák nevyužije každý ždibec síly, která se nabízí...
Otázky na které si odpověděla už dávno. Odpovědi, které vytvořily toho, kým je.
Všechno znovu.
Byl to strašidelný pocit.
Byl to skvělý pocit; jako by jí zase bylo dvacet, svět byl plný světla i tmy, možností a voleb. Budoucnosti.
A zkušeností taky, samozřejmě. Zkušeností...
Staré chyby už nezopakuje. Teď může vyrobit krásnou sadu nových.
Vrátit se na začátek.
Když nevíš, co to je, tak to nech na pokoji.
Nikdy nejste tak zkušení a sebejistí, abyste se nemohli vrátit k začátečnickým poučkám.
Pokud můžeš, uteč.
Utéct. Oželet dvacet tisíc; to není tolik. Jsou to jenom peníze, už přišla mnohem o víc.
Takže utéct. Může ale ještě?
Moje.
Pouto už bylo navázáno, kruh porušen. Může se stejně dobře stát to, že po vyštvání vetřelce dům spokojeně usne, jako to, že se ho k sobě bude chtít přitáhnout za každou cenu, a přitom cestou trousit tmu, zmar a smrt.
Když nemůžeš utéct, tak bojuj. O život.
Stejný pocit, jako když skočíte z letadla, na zádech padák, a nejste si úplně jistí, jestli jste ho sbalili dobře. Víte, že ho budete brzy muset otevřít, ale bojíte se. A nejvíc ne toho, že se neotevře, ale toho okamžiku, kdy to zjistíte. Za šňůru se bojíte zatáhnout...
Když ale nezatáhnete, dole na zemi se rozplesknete určitě.
Když vás strhnou události, nemůžete jen čekat a doufat, že to nějak dopadne. Musíte začít něco dělat.
Zatáhnout za šňůru.
Ale truhličku nerušit, zatím. Nejdřív zkoumat. Ponořit se do zdejšího místa.
Utéct nemůže.
Musí si ho přivlastnit.
Nejen dům; městečko. Lehké, povrchní, snadno navázané vztahy, nezávazná srdečnost, která jí tak jde, funguje jen do určité míry. Aby ale měla šanci na úspěch tady, musí do zdejší společnosti skutečně vrůst.
Co by mohlo být lehčího, tady, kde všichni žijí po generace a těžko říct, jestli se sem v posledním desetiletí vůbec někdo přistěhoval?
Prakticky cokoliv.
Truhličku zase zasype. Bez run, bez zaříkání. Ovlivnila tu už dost věcí, je zapotřebí zjistit, jak moc nebo málo je vyvážená nová rovnováha. A nejen to.
Práce jí čeká až dost.
Renovace.
Teď by se pravděpodobně dělníci v domě už nevraždili, ale dokud je to jen pravděpodobně... potřebuje další informace.
Lopaty hlíny padaly do čerstvě vykopané jámy. Bude tu trochu kopeček; udusávat ho nebude. Země si sedne sama.
Plány domu k dispozici budou sotva. Ale v autě má tužky, papíry, desky, metr a laserový měřič vzdáleností. Nakreslí si plány, nemusí být extra přesné. Stejně si stavaři udělají vlastní zaměření.
Virgule, kyvadélka, namíchané směsi s malým i větším magickým potenciálem.
Zjistit, jak je vlastně dům postavený. Co je ve zdech, co a jak usměrňuje pravidelný proud síly?
Práce na celý den. A celou noc.
Zívla.
Nejdřív se vyspím...
V autě. Takový blázen, aby si pustila do snů povrchně stabilizovaný dům, není.
Vykročila s kopce. Prošla rozbitou brankou... jako by se drala proti proudu.
Moje.
Utéct by nebylo snadné.
Ano. Moje.
Otočila se a podívala se na dům.
Já.
Může být zlo osamělé?
Moje. Slib.
Síla ženoucí se proti ní povolila.
Měla by sjet z kopce, zaparkovat někde dál, než usne. Ale neodváží se; ne teď. Ne dnes.
Znovu zívla. Už se těšila do postele; v obytném voze se spí opravdu pohodlně. A má tam všechno, co potřebuje. I...
Větvičky křoví u vjezdu na mýtinu se pohnuly. Dívaly se na ni žluté oči.
Kočka.
Tohle byla ale kočka-kočka. Živá, dýchající. Žádná temná ne-kočka.
Živá, dýchající, toulavá, opravdová, rozježená kočka.
„Ani pro tebe nic nemám,“ oslovila ji. „Promiň.“
Když nemáte s kým byste si běžně promluvili, s kočkami mluvíte. Odpověď neočekáváte.
Odpověď, nepřekvapivě, nepřišla. Kočka ji obezřetně pozorovala a nezdálo se, že by se v brzké budoucnosti chtěla pohnout.
Sundat si boty, před vstupem do obytného vozu. Podrážky jsou od hlíny. Nalít si do kalíšku vodu a vyčistit zuby, během pár dnů bude muset zásobník doplnit. Převléknout se do pyžama a sklopit postel, už je ustlaná. Čeká na ní.
Není tu bezpečno. Dům se jí bude vkrádat do myšlenek, do snů. Pokoušet, vábit.
Ale ona je silná dost.
Asi.
Aktivovala lapač snů, zachumlala se do přikrývek a svírajíc svůj přívěsek se propadla do sna.
Nemohla vidět, jak se Vodprejskni opatrně blíží k té hrozitánské obludě, která je autem. Jak ji obchází.
Jak se uvelebuje na kapotě, kam dopadají sluneční paprsky.
Nemohla slyšet, jak přede.
Spala.
A kočičí předení spřádalo ochrannou mříž.