37. Podlehnu pokušení? aneb Kolik potřebuješ koloběžek?

Kvůli Covidu už neprůvodcuji na plno. Samozřejmě, asi jste si toho taky všimli - turisti poněkud došli. Teď se sice vracejí, ale stejně, průvodcování je činnost sezónní, výdělky, byť i slušné, nejsou zaručené a podobně. Průvodcuji tedy na část a to vedlejší. Na jinou vedlejší část, a to podstatně větší, dělám něco opravdu strašného.
Sedím v kanceláři!
Když jsem hledala práci, bylo z jistého důvodu, který asi uhodnete, docela velkým plus, pokud zaměstnavatel vlastnil kolárnu. Zaměstnavatel, u kterého jsem nakonec skončila, sice kolárnu neinzeroval, zato v budově byla.
Juchej!
Problém se vyskytl později, a to ne ani na straně zaměstnavatele, ani na straně kolárny.
Je to problém rázu městského.
Totiž, když si vezmu Royu do práce, musím celý den plánovat podle ní. Což o to, to já ráda. Jen musím mít na paměti...
-Do spousty obchodů mě s ní nepustí
-Je velká a v metru v dopravní špičce překáží
-V čajovně ji nezaparkuju a venku v Dejvicích ji nechávat nechci, byť zamčenou.
No. Ale už před nějakou dobou vypustili v Mibu zprávu, že vyvíjejí novou Tiny. Dvanáct na dvanáct. Plně městskou.
Ano.
Ano?
No tak do práce a na nákup, žejo. Jsem hrozně líná chodit na metro pěšky, když tam jsem koloběžkou za třetinu té doby. Do nákupního centra taky. A je to oficiálně „malá“ koloběžka, vezmou mě s ní i do tramvaje i autobusu... i s nesloženou!
A bude skládací!
Slintám a začínám si spořit do kasičky.
Situace je trochu jiná, než když jsem toužila po Roye. Nepotřebuju sportovní vybavení, chci kapesní přibližovadlo. Mám stálý příjem, to se to spoří! Mám dost času; to se to spoří!
A možná bude i červená!
Mám ráda červenou.
V Mibu člověka napínají jako kšandy, občas vypustí fotografii, videoblog, nebo další připomínku existence úžasných předmětů, které by se měly zákonem zakázat.
Když mám na novou Tiny našetřeny tak dvě třetiny předpokládané částky, vypustí do produkce dvě(!) velké(!!) koloběžky. Z nichž jedna je vymazlená a druhou bych si mohla dovolit (!!!), dvacetosm dvacetosmičky. Velké! Alltrack co projede vše, je lehoučký a rychlý jak ďas. A Tourist, poctivého mezka, který vás a vaše zavazadla spolehlivě dopraví i na několikadenní výjezd.
Aaaaaaargh!
Jsem jeden člověk, kolik potřebuju koloběžek?
Kolik koloběžek se nám vejde do kočárkárny?
Prodýchávám pokušení. Pak přijde náraz reality.
Nemám auto. Koloběžka 28/28 neskládací k transportu auto chce. Ona i ta skládací by byl trochu problém. A vůbec, mám za sebou jednu skoropadesátku a Roya jela krásně. Takhle velká koloběžka by se uživila, kdybych pravidelně jezdila vzdálenosti 50+, a mnoho-li jich pojedu do roka?
Málo-li.
Hele, vždycky si ji můžeš půjčit, uklidňuji se, i když mi z hrdla občas unikají další a další neartikulované výkřiky.
Takže Tiny.
A šup, už je v produkci, po necelém roce čekání. To je radosti na Starém bělidle!
No, to by radosti bylo. Jenže...
Když vona je šedá. To je nudný.
Nebo může být mentolově zelená. Blé. Nemám ráda mentolově zelenou.
Nebo může být modrozelená. Tak to by třeba šlo.
Modrozelená, hm.
No a pak Mibo nabídne, že vám za nepatrný příplatek zvící rozpočtu na jídlo za tři týdny může zařídit libovolnou barvu ze vzorníku.
A... sakra.
Potřebuju tři týdny jíst?
Rozhoduju se, že jídlo je pro máčenky. A já mám ráda červenou. A píšu Mibu, majíc mnoho požadavků a tak podobně.
Chtěla bysem Tiny. Chtěla bysem, aby měla blatníky. Chtěla bysem, aby měla stojánek! Chtěla bysem, aby neměla nudnou barvu. Chtěla bysem lehčí řidítka, jestli je ještě mají. Chtěla bysem jiné gripy.
Když oni občas mají nějaké jinobarevné vzorky, žejo, třeba jim tam nějaký sedí...
Sedí, sedí, nastříkaný jen bezbarvým lakem. Hustý, říkám si a ptám se dál.
Přiletí mi fotografie, hm. Tak jako... no, pro mě tohle není. To je až trochu moc industriál.
Vznesu opatrný dotaz mnoho-li by stálo nechat si nabarvit na zakázku blatníky. Že aspoň nějak bojovat s nudou.
Hm, no, stálo by to jen o něco málo víc než půl týdne rozpočtu na jídlo.
To jde.
Po nahlédnutí do kasičky se rozhoduju. Když už, tak už!
No a pak ještě sháním vzorník, že jo. Protože to, jak barva vypadá na monitoru a to, jak ve skutečnosti, se někdy dost liší.
Asi po týdnu rozhodování (nevím co chci, ale chci to hned!) to padlo.
Jedna Tiny. Se stojánkem, blatníky, odlehčenými řidítky (gripy kupuju jinde, stejně jako osvědčenou kombinaci zvonků Timberbell a Knog de luxe), jedny blatníky stříkané na zakázku, perleťová červeň. Jeden rám stříkaný na zakázku, perleťová červeň. A jedna vidlice stříkaná na zakázku, černá.
Budu jí říkat Finch.
Toho ptáka znám anglicky a nejdřív si myslím, že je to červenka, ale pak zjistím, že se mu česky říká hýl.
Finch zní líp.
To není důležitý.
Plačíc odesílám mail s objednávkou a s děsem otevírám přišedší fakturu.
Pak se můj děs mění v široký úsměv.
Totiž, já jim napsala „... a vím minimálně o třech lidech, kteří si díky mě koupili vaši koloběžku, pokud byste to chtěli zohlednit...“ mrk mrk, víme? Vyžadovat slevy od malé rodinné firmy mi přijde nefér, ale za naznačení nic nedám.
Oni mi avšak něco dají. Zakázkový lak zadarmo.
Budu moct jíst!