František

Kouzlí na souvrati spáleného pole, vztekle buší čarami do černé půdy. Něco se zlomilo, když viděl Natáliino bezvládné tělo, rozlomilo to petlice a rozkoplo tajené dveře uvnitř něj. Temné zvíře, zraněná hrdost, prožitá hrůza, rána, co se nestačila zcelit.
Země sténá, trhá se a praská, dokud mu někdo zezadu nesevře paže.
Prudce se otočí, ale Ester ho drží a nepouští. Zakolísá, když do ní udeří vichr, ale nepadne. Je země, je skála a kámen, silná a pevná. František zahanbeně sklopí oči a vítr tiše odvane.
„Pojď domů,“ řekne Ester a on pokorně poslechne.
Bestie je zpátky v kleci, zkrocená, tichá.