Věnováno L.

Ten večer nás tam sedělo hodně, možná deset, všichni namačkaní kolem kamen. Deset, dvanáct, koho to zajímá? Vzpomínky mám nezřetelné, kolik je ještě realita a kolik jsem si toho za ty roky vysnila? Netuším. Když se snažím vzpomínat, vybaví se mi vždycky jenom ona - způsob, jak si neposedné vlasy zastrkávala za ucho, jak křečovitě svírala ukulele, jak se smála. Kdo by si pamatoval cokoliv jiného? Hlas jí podivně přeskakoval, prsty samouka na hmatníku, nikdy ne dokonalé. Koupila bych si lístky na každý tvůj koncert, v první řadě čekala na autogram, úsměv, jediný pohled. Dala bych cokoliv za další takovou noc.