Přesně

Mýtina se před ní otevře tak nečekaně, že si musí zakrýt oči přes slunečním světlem.
Dojde do středu a posadí se. Přitiskne dlaně k vlhké chladivé hlíně.
Načrtne kontaktní čáru. Představení se.
Čára okamžitě zmizí v zemi. Souhlas, ujištění, nesouhlas?
Zavře oči a soustředí se na prosbu. Dotýká se země, hladí její zelené vlasy, vnímá hluboko její žhavou krev, prastarou neměnnost. Klesne nazad, ponoří se do té mateřské náruče.
Líně se otáčí, láva proudí jejími žilami…
Trhne sebou, jako kdyby na chvíli usnula. Když vstává, připadá si jako vytesaná z kamene, ale konečně po nekonečné době ví, co má dělat.