Kam ten svět spěje...

40. léta patřila válce. Státy přijímaly válečná opatření, která nařizovala salónům i všem švadlenám, jak nesmí móda vypadat. Ze všeho nejvíce bylo třeba šetřit materiálem na vojenské uniformy, proto v každodenní módě scházely téměř jakékoli ozdobné prvky. Byly zakázány krajky, kanýry a v Británii časem i sklady na sukních. Knoflíky byly dovoleny plastové nebo potažené látkou, kovové a kožené patřily vojákům. Oblečení stejně jako nákupy a v galanteriích spadalo pod známý přídělový systém. Sukně z nevlněné látky se dala pořídit za čtyři lístky, šaty za sedm, jedny punčochy za tři. Legislativa určovala i povolenou velikost límců, kapes nebo pásků. Díky válce se o něco více zkrátily sukně a ženy začaly hojněji oblékat kalhoty. Britská vláda přišla s vlastní značkou CC41, pod níž vyráběla oblečení hlavně funkčně a za dodržování veškerých omezení.
I v Americe se šetřilo. Americká válečná výrobní rada v pořadí L-85 vydala dne 8 března 1942 výnos, jehož cílem bylo snížení množství textilu používaného při ženském nošení o 15 procent. Délka a šířka sukně byla omezena. Bylo zakázáno nadměrné plesání, šaty musely být bez krajek, volánů a nášivek. Pásky a látkové pásky nemohly být širší než dva palce a oděvy nemohly mít více než jednu kapsu. Výjimky byly povoleny pro svatební šaty, těhotenské oblečení a náboženské vesty. Domácí šití nebylo omezeno a stalo se ještě populárnější. Střihy však musely dodržovat pokyny rady.
V USA byla tato omezení zrušena v roce 1945. Velká Británie měla daleko přísnější pravidla a lidé je museli dodržovat výrazně déle.

Zdroj:
Historie módy 20. století
Módní institut pro design a merchandising