26. Bouře

Je dusno. Babička, děda, Standa a Kája se statečně vlečou prašnou cestou. Horko je další účastník jejich pochodu. Slunce praží a hned vysušuje pot.
„Já mám žízeň,“ kňourá Staník a snaží se z lahve vyklepat kapku vody. Marně. Žádná tam není.
„Nemáte někdo krapet vody?“ prosebně kouká po ostatních.
„Nemáme,“ ozve se sborově.

Náhle se setmělo.
Obloha je temná a vypadá zlověstně. Začíná foukat vítr. Fičí proti nim čím dál víc, jako by jim chtěl zabránit v chůzi.
„Žene se bouřka,“ rozhlíží se s obavami babička.
„Tady jsme na louce, mohl by do nás uhodit blesk. Honem. Rychle k lesu,“ děda zrychlil krok a ztěžka oddychuje.
Les je ale ještě pořádně daleko. To už začínají padat první kapky. Prudce se ochladilo. Cítí na sobě prudký déšť. Bodá jako jehličky. Spěchají k lesu. Střídají chůzi a klus. Ve chvilce jsou všichni mokří, jako by právě vylezli z rybníka. Standovi už dávno není horko, ale zima. Po žízni ani památka.

Konečně dorazili do lesa. Musíme touhle pěšinou,“ ukazuje děda.
To už tmu prosvětlují blesky. Hned za nimi hrozné burácení.
„Jsme přímo uprostřed bouřky,“ volá Kája.
Za nimi na kraji lesa děsivé zvuky. Jako když obr skřípe zuby. Ohlédli se. Právě tam několik stromů padá k zemi. Světelné klikyháky si razí cestu větvovím. Děsí je blesky ruku v ruce s hromy.
„Přidejte do kroku, tady je to nebezpečné,“ dědova slova vlají ve větru nad hlavami ostatních.

Vichr neurvale pročesává koruny. Stromy se mu uctivě klaní.
Babi se lehce otřese.
Mlčky klopýtají stezkou pořád do kopce.
První jde děda. Zatíná zuby, Kája pěsti. Málem šlape dědovi na paty.
Staník má husí kůži. Popotahuje.
Poslední jde babi. Sípá. Musí se zastavit. Má pocit, jako by jí hruď zavalila lavina kamenů. Lapá po dechu. Konečně v kapse nahmatá pomoc. Ústa obemknou inhalátor. Snaží se o hluboký nádech, zadrží dech. Vydechne. Ještě vše zopakuje.

Klenba hřmění. Pod ním bázeň vzbuzující akustika. Nářek lámaných větví. Práskání hromů překřikuje praskot lesa. Silný vítr jako by chtěl profouknout z rachotu zalehlé uši. Děda se otočí. Kontroluje, jak jsou na tom ostatní. Všichni se statečně lomozí do kopce. Mezera mezi posledními dvěma se značně zvětšila.
„Můžeš, babičko?“
„Jo, už je to dobrý.“
Čas jako by rozbolely nohy. Zdá se, že stojí na místě.
„Nahoře je vlaková zastávka. Jedeme domů,“ rozhodne děda.
Všichni sotva popadají dech.
Nikdo neprotestuje.