Osmnácté kotě

STUDENTKA mlčí, PETR přechází dopředu, až na kraj jeviště, jako by chtěl skočit. Naposled se otočí.

STUDENTKA: Ne, prosím, stůj!

PETR: Zastavíš mě?

---

STUDENTKA: Snažím se, tolik se snažím, copak nerozumíš? (Odvrátí se, upře pohled nahoru.) Vidíš, ty krutá, vidíš, co působíš? Nejprve hlavu zamotáš a pak místo odmotání rovnou nachystáš půdu pro sebevraždu? Tohle jsi od začátku zamýšlela? Vždyť i ten strom tu máme, co pár kroků na něj narážíme, jako by narážek nikdy nebylo dost… Jak to vůbec můžeš sledovat, muka horší než Tantalova a to prý láska prochází žaludkem!

MILAN: Tak to ji nechci vidět, když vychází!

STUDENTKA (k Petrovi): Chci tě zastavit, věř, že ano, prosím… Ale ta slova pořád nejdou, při každém pokusu hroutí se na jazyku. Možná že je to prostě příliš, možná obyčejná písmena nezvládnou unést takovou nálož významu. Pochop, prosím!

PETR: Snažím se. Jenže jaký to pak má všechno smysl? (Otočí se, dívá se dolů z jeviště.)

MILAN: Kočičí… kluci kočičí… no vidíš, tady se na kocoura nezapomnělo!

Chvíli se nic neděje, je ticho. Pak přijde KULISÁK, za sebou táhne rakev.

KULISÁK (zarazí se): On ještě žije? No rychle, máte zpoždění, už to mělo dávno bejt!

PETR (usměje se): No vida, děkuji, alespoň na někoho je spoleh.

MILAN: Řekl, že je na něj spoleh a do rakve záhy uleh. A taky vlastně zády… a mělo to grády.

KULISÁK i s rakví přichází blíž, PETR se připravuje skočit. Najednou se STUDENTKA probere, doběhne k PETROVI.

STUDENTKA: Ne! (Zachytí ho, obejme.) Nemůžeš! Já… miluju tě.

Zničehonic se ozve hřmění, všichni sebou trhnou a spadnou na zem, jako by je porazil silný vítr.

KULISÁK (vyděšeně): Vzepřela se!