Magdeburská svatba

Dobytí města Magdeburgu 20. května 1631 se stalo nejhorším masakrem v dějinách celé třicetileté války. Protestantské město se octlo v obklíčení více než dvacetitisícového císařského vojska. Ze severu mu spěchal na pomoc švédský král – ironií osudu je, že byl už jen čtyřicet kilometrů od města, když se k němu donesla ta hrozná zpráva o dobytí a vyplenění Magdeburgu.
Dobové popisy uchovávají zprávy o hrůzách, které se děly v ulicích padlého města – opilí žoldnéři napadají všechno a všechny, mrtví leží na ulicích bez hlav, rozsekaní na kusy, lidé zahnaní do řeky, do hořících domů…
Soudobé obrazy ukazují ulice pokryté sežehlými těly, město mizí v žáru a hustém dýmu nesčetných ohňů, jejichž dlouhé jazyky se splétají a rostou k nebi, až vypadají jako žhavý příboj.
Když požáry utichly, zůstalo stát pouze několik domů kolem katedrály.
Z třiceti tisíc obyvatel přežilo běsnění císařských vojsk sotva pět tisíc lidí - většinou žen, odvlečených do táborů císařských a pár bohatých, kteří se stihli vykoupit...

A proč zrovna magdeburská svatba? Název vznikl jako narážka na pannu ve znaku města Magdeburgu, přičemž dobytí je bráno jako její vynucený „sňatek“ s habsburským císařem Ferdinandem II.

Tento masakr všem ukázal, že krutí dokážou být nejen protestanti (jak se o nich tradovalo), ale že katolíci za nimi pranic nezaostávají, ba naopak.
Tato skutečnost otřásla tehdejším světem a toho rychle využil nám dobře známý francouzský kardinál Richelieux. Ve jménu boje „proti těm krutým císařským“ se spojil s protestantským Nizozemím a Švédskem. Že za tím nebyl žádný soucit s protestanty, ale pouze a jen mocenský boj, bylo nasnadě.
Válka, do té doby považovaná za válku za pravou víru, se pomalu, ale jistě začala měnit ve válku o území, vliv a nové přerozdělení Evropy…

Pramen: Peter Englund, Nepokojná léta